Socioložka Jaroslava Hasmanová Marhánková v rozhovoru pro redakci IKSŽ popsala stav prarodičovství v české společnosti. Vylíčila, jak si Česká republika stojí oproti jiným zemím, jak se vnímání péče o vnoučata proměňuje a jakým způsobem do rodinných vztahů zasáhla pandemie.
Dají se prarodiče rozdělit podle toho, jak se o vnoučata starají?
Určitě dají. Nemyslím si, že by se dali klasifikovat na nějaké charakterové typy, ale můžeme je členit podle intenzity zapojení a pomoci, kterou poskytují. Existují tak vzorce, které můžeme sledovat. Máme prarodiče, kteří jsou více zapojení a hlídají například i bez přítomnosti rodičů. Zároveň tu jsou i ti, kteří jsou nepřítomní a kontakt s dětmi vůbec neudržují.
Jaké faktory ovlivňují míru zapojení prarodičů?
Zvláště je to faktor vzdálenosti, jak daleko od sebe bydlí. Dále také gender, zda se jedná o muže nebo o ženy. Ale také jejich věk a zdravotní stav.
Je faktor vzdálenosti něco, co ovlivňuje množství kontaktu například ve Spojených státech? Z toho, co jsem zaslechla, se tam o vnoučata starají méně než u nás.
Zrovna ve Státech to hodně souvisí s mobilitou. V rámci USA je velice běžné, že děti bydlí daleko od svých prarodičů, což způsobuje, že je pro ně velice těžké do péče vstupovat.
Jaroslava Hasmanová Marhánková pracuje jako socioložka na Institutu sociologických studií na Univerzitě Karlově. Věnuje se tématům z oblasti sociologie, medicíny a zdraví s důrazem na genderové aspekty. V roce 2018 vydala společně s kolegyní Martinou Štípkovou knihu Prarodičovství v současné české společnosti, a právě na tohle téma jsme společně udělaly rozhovor.
A jak si na tom stojíme v porovnání s ostatními zeměmi?
Co se týče zapojování prarodičů do výchovy dětí, tak je Česká republika v Evropě v průměru. To znamená, že nejsme žádnými premianty, zároveň ale nejsme na spodní části žebříčku. Naši prarodiče jsou velice intenzivně zapojení. Myslím si, že to souvisí s dlouhou rodičovskou dovolenou, kterou tu máme, a absencí služeb, které by jejich péči mohly nahrazovat. Dále na to má vliv samozřejmě i naše historická tradice. V české společnosti existuje nějaké očekávání, že by prarodiče měli být zapojení, což není kulturně univerzální předpoklad.
Kolik času čeští prarodiče vnoučatům tedy věnují?
To opět záleží na tom, o jakých prarodičích se bavíme. Jsou tu lidé, kteří s tím dítětem nemusí strávit žádný čas a jsou s ním jenom v telefonickém kontaktu. Poté máme prarodiče, kteří s dítětem čas sice tráví, ale pouze za přítomnosti rodičů. To jsou prarodiče, kteří jsou viděni jenom jako návštěva a do péče nijak nezasahují. Velká skupina pak děti hlídají i bez přítomnosti rodičů. V této kategorii můžeme najít i velice intenzivní prarodiče, kteří věnují péči až desítky hodin týdne. Ale to je minorita, vůbec to není mainstream.
Ovlivňuje nasazení prarodičů i to, že v dnešní době chodí lidé později do důchodu?
V minulosti měly matky děti dřív, takže se ten rozdíl o něco vyrovnal. Ale samozřejmě, že pracovní aktivita prarodičů ovlivňuje jejich zapojení. Dochází ke konfliktu rolí, kdy mají zaměstnání, pečují o vnoučata, o nemocného partnera a často i o své vlastní stárnoucí rodiče. Nevidíme, že by zapojení prarodičů klesalo, ale dochází ke konfliktům rolí a očekávání.
Přijde mi, že jsou nyní starší lidé více vedeni k tomu, aby měli i nějaký svůj aktivnější život, podepisuje se to potom na tom, jak se starají o vnoučata?
Náš výzkum poukazuje na to, že dnešní generace matek poptává nejen péči o to dítě, ale i aktivitu. Je tak na prarodiče kladen nárok, aby nejen dítě pohlídali, ale aby s ním trávili čas aktivně. Chtějí, aby dítě z toho mělo i nějakou přidanou hodnotu. Zároveň můžeme pozorovat zvláště u žen snahu uchovat si čas na své vlastní záliby, na které nebyl v minulosti kvůli péči o děti či práci čas. Uchovávají si vlastní prostor a již nebývají tou babičkou, která je vždycky dostupná, a jejíž čas nemá takovou hodnotu. Již se nesnaží svůj čas vždy podřídit péči, jako to bylo v minulosti.
Svoji knihu jste s kolegyní psala ještě před vypuknutí pandemie, všimla jste si nějaké změny v průběhu těchto několika let? Přece jen byli teď prarodiče a vnoučata mnohem více odděleni.
K tomuto bohužel nemám data, takže to, co budu teď říkat, jsou jen domněnky. Nemyslím si, že by pandemie nějak zásadně ovlivnila společenské představy o prarodičovství. Ale ovlivnila mezigenerační vztahy a to, jak je dělané. Přinesla i představu toho, že můžete pečovat o někoho tím, že tam nejste. To je hodně radikální změna. Určitě přinesla nové formy dělání prarodičovství na větší vzdálenost, kdy děti udržovaly vztahy s prarodiči online. Ale nemyslím si, že to bude mít dlouhodobý efekt. Již nyní můžeme pozorovat návrat k tomu, jak to fungovalo dříve.
Ženy jsou v péči o děti stále tahouny
Existují genderové dvojí standardy pro prarodiče?
Určitě. Frekvence zapojení a nutnost být neustále k dispozici a dítě pohlídat není kladen na dědečky, to je imperativ, který je mnohem větší intenzitou kladen na ženy. Naše rozhovory také poukázaly na to, že matky často nevnímají dědečky jako stejně kompetentní pečovatele a bez přítomnosti babiček by jim své děti nesvěřily.
Jak jinak se genderové rozdíly v péči o děti projevují?
Dnešní generace prarodičů byla socializovaná do specifických představ, co to znamená být mužem či ženou. To se potom promítá do toho, jak si myslí, že by se měli chovat v roli prarodičovství. Současné generace dědečků vyrůstali ve striktní genderové dělbě práce, kde péče o malé dítě nebyla doménou mužů. Je to součást toho, jak vidí sami sebe, a to, co by měli dělat.
V minulosti byla starost o děti a o domácnost viděna jako ženská záležitost, má to dopad na rodinné vztahy dodnes?
Určitě ano. Zvlášť u generaci prarodičů. Statisticky jsou ženy mnohem aktivnějšími prarodiči než muži, tráví s těmi dětmi mnohem více času. Naše data ukazují, že přítomnost ženy v prarodičovském páru ovlivňuje zapojení i dědečka. V okamžiku, kdy babička ve vztahu není přítomna, se ten mužský prarodič tolik vnoučatům nevěnuje. Klesá tak jeho zapojení do péče.
Jak to potom probíhá u párů, kde došlo v pozdějším věku k rozvodu?
To je velice zajímavé sledovat. Ukazuje se, že babičky stahují své nové partnery do péče o děti, které nejsou biologickými vnoučaty toho muže, ale jsou jejími vnoučaty. U jejich nových partnerů se takto zintenzivňuje kontakt s nevlastními vnoučaty na úkor těch vlastních. Je vidět, že babičky jsou stále těmi, kdo iniciuje tu péči, jsou ve vztazích tahouny a často stahují své partnery do péče o vnoučata, které do toho vztahu „přišly“ s nimi.
Když dědečkové bez partnerky pečují o vnoučata méně než s partnerkou, funguje to i na obě strany? Pečují babičky jinak o svá vnoučata, když ony nemají partnera?
Neměly jsme data, která by poukazovala na to, že například ovdovění má dopad na prarodičovští u žen. Nicméně si myslím, že je důležité upozornit na to, že babičky zvlášť se v souvislosti s péčí o své partnery dostávají do situace „sendviče“. To znamená, že pečují o svého partnera, který může mít zdravotní potíže, a zároveň i o svá vnoučata. Může tak dojít ke konfliktu mezi těmito dvěma rolemi. Ale nejsme si vědoma nějaké evidence toho, že ovdovění nějak významně mění zapojení babiček do péče.
Není také možné, že někteří dědečci vidí prarodičovství jako druhou šanci trávit s dětmi čas?
Ano, naše rozhovory s dědečky ukázaly, že pro řadu současných dědečků je to možnost se do péče konečně zapojit. V době, kdy oni měli děti, se často museli věnovat práci. Někteří byli na vojenské službě a první rok života svého dítěte ho vůbec neviděli. Nyní mají možnost si svá vnoučata užít.
Zapojují se prarodiče do výchovy jinak u rodičů samoživitelů?
Určitě. Je zase potřeba rozdělit prarodiče na rodiče toho samoživitele a toho, kdo odešel. V případě samoživitelství, je vyšší zapojení prarodičů po mateřské linii. Mimo jiné to poukazuje na to, že rozpad vztahu rodičů se nedotýká jen vztahů mezi rodiči a dětmi, ale také vnoučaty a prarodiči. To je něco, o čem se tak často nemluví, ale rozvod není jen rozpad jednoho typů vztahů mezi partnery. Je to něco, co eroduje vztahy i dále.
Po mateřské linii to tedy spíše intenzifikuje péči?
Ano. Také vidíme, že prarodiče matkám, které žijí samy, poskytují nejen intenzivnější péči, ale i trochu jiný typ péče. Často je to finanční pomoc a hmotná nebo praktická asistence.
Nikola Kobzová
