Místo v srdci Prahy, které každý přejde, i tak by se dala nazvat čtvrť Nový Svět. Tajuplná oblast nacházející se jen pár kroků od Pražského hradu skrývá několik zajímavých míst. Hned u Mariánských hradeb se mezi starými kamennými domky nachází roubená chalupa, která je v centru svého druhu jediná. Ze záhadné stavby je dnes romantický Hotel u Raka. Pod bývalou ruinou ale majitel nalezl doslova poklad v podobě obrovské zásoby podzemních vod.
Od tramvajové zastávky Brusnice přebíhám rušnou silnici a scházím dolů po starém schodišti. V mžiku se všechno magicky zklidní. Otevírá se přede mnou tajemná čtvrť Nový Svět. Ta dělá svému jménu skutečně čest, jelikož mám pocit, že jsem do jednoho takového opravdu vstoupil. Domluvil jsem se na rozhovoru s majitelem hotelu. U dveří atypického domu mě vítá usměvavý kníratý pán v důchodovém věku, který se představuje jako Alexandr Paul. Ihned mu sděluju své dojmy. Souhlasně pokyvuje hlavou.
„Je to asi tím, že jsme trošku odstrčený. Je tu úžasný klid. Tím, že je to slepý, tu nevedou turistický trasy. Dříve se to dokonce jmenovalo Onen Svět,“ mluví o pražské čtvrti, kde původně bydlela chudina, zejména švadleny, které v potoce Brusnice praly. „Byl tak čistý, že byl údajně plný raků, proto se to taky jmenuje U raka,“ objasňuje název hotelu. Dnes už Brusnice vede v podzemním potrubí několik metrů od chalupy směrem do Jeleního příkopu.
Z fotografa hoteliérem
S majitelem vcházíme dovnitř roubené stavby. Útulný a vkusný interiér potvrzuje to, že manželé Paulovi jsou původně umělci. Pan Alexandr se narodil do rodiny známého československého fotografa, sám se fotografii profesionálně věnoval. Vysvětluje, jak zaměnil profesi za hoteliérství.
„Ještě před revolucí jsem hledal nový ateliér. Můj kamarád, sochař Josef Nálepa, který měl svůj kousek odsud, mi řekl o téhle ruině. Zhrozil jsem se stavu, v jakém to bylo,“ popisuje a vysvětluje proč se nakonec rozhodl věnovat roubenku jinému účelu. „Měl jsem vždycky rád cestování, hotely a kavárny, tak jsem z toho po revoluci vybudoval hotel. Přes lidi, co sem cestují, se dostávám do světa víc, než kdybych sám někam jezdil.“
Pan Paul se narodil v blízkém okolí, takže měl k místu odjakživa vztah. „Mám rád architekturu a starý věci, který mi něco připomínají. To místo je krásný, každý den je tu jiný světlo. Když přijíždíte, vypadá to jako kulisy z divadla,“ popisuje dojmy ze čtvrti, kde se točilo nespočet filmů, včetně oscarového Amadea.
Umělci chalupaří
Stavba nese dlouhý a spletitý příběh, který začíná až v 18. století. Během toho minulého ho vlastnilo několik umělců, například Jakub Arbes, v neposlední řadě také spisovatelé Ota Pavel a Arnošt Lustig. „Je to jediná roubenka v centru Prahy. Do dneška se neví, jak se tu ocitla. Neexistují záznamy. Je to pár metrů od Hradu a styl architektury také neodpovídá,“ popisuje tajemnou historii chalupy.
Žalostná podoba vedla nového majitele k tomu, že se celá stavba musela od základů, které v podstatě neexistovaly, postavit znovu. „Chtěl jsem to zachovat v původním stavu, ale celá roubená část byla napadená dřevomorkou. I památkáři se shodli, že se to musí komplet přestavět,“ popisuje začátek rekonstrukce, kterou si i bez stavařských zkušeností „dělal celou sám“.
„Zjistili jsme, že pod tím objektem byl původně rybník, proto tady bylo tak strašný vlhko. Při bagrování jsme narazili na zasypanou studnu, kterou jsem obnovil. Ta nyní prochází do jednoho z pokojů,“ popisuje mi, jak v srdci Prahy postupně objevil poklad v podobě několika podzemních pramenů.
„Máte štěstí, hosté jsou teď zrovna pryč, tak Vám to můžu ukázat,“ vede mě do jednoho z přízemních pokojů. Uprostřed je opravdu několik metrů hluboká studna. „Tu hladinu v ní můžu zvedat skrze kohouty. Když to naopak vypustím, tak za chviličku slyšíte, jak se ta voda kolem stahuje,“ vesele mi vypráví, jak funguje zpestření jedné z hotelových ložnic.
Zelená oáza v hlavním městě kamenné dlažby
To hlavní se ale skrývá venku. Majitel mě vede z roubenky do krásně zelené zahrady. Ze všech stran vidím nespočet kašen, porostlou vodní kaskádu, tůňky, kohouty. Všudypřítomná sršící voda funguje v jinak tichém Novém Světě jako hlavní zvuková kulisa, ale zároveň jako důmyslný zdroj závlahy.
„Tahle voda je podle rozboru pitná ale hodně minerální, takže jí používám jako užitkovou,“ mluví o křišťálově čistém prameni, u kterého stojíme. „Všechny ty vody můžu regulovat jakýmkoliv způsobem,“ ukazuje na poklop 60 metrů hluboké studny. „Voda mi odtéká do nádrží, a pak ji zase mohu pumpovat zpátky.“ Vysvětluje chytrý systém využití vodního bohatství, díky kterému údajně nikdy netrpí suchem. „Nahoře mám dokonce žáby,“ ukazuje na obrostlý svah. „Občas mi tu chodí i kachny a králíci z Jeleního příkopu.“
Přicházíme k další kamenné studni. „Pod povrchem je břidlicová skála, po které stéká voda a všechna se stahuje sem. Vždycky jednou za půl hodiny se ale sepne pumpa, která to odčerpá do kanalizace. Tím hladinu podzemní vody stále udržuju pod základy baráku,“ vysvětluje, jak si poradil s potenciální hrozbou, a to i v období záplav roku 2002.
Dál mě vede ke kašně na druhé straně domu. Rukou sahám na ledový pramínek. „V tom chladíme sklenice na piva, to je geniální věc,“ vypráví nadšeně. Vzápětí vcházíme do druhé útulné roubené budovy, kde pivo skutečně točí. Ta funguje jako kavárna, a nejen pro hosty. Na kafe si mohou zajít i kolemjdoucí, které atraktivní místo zvenku zláká.
Za chvíli už musím odcházet. Loučím se s panem Paulem a jelikož je pátek, ptám se, co chystá na víkend. „Lidi se mě ptají, kam jezdím o víkendu. Říkám: na chalupu. Ptají se, kde to mám. Odpovídám: na Pražském hradě.“
autor: Tobiáš Wágner
ilustrační foto: Redakce IKSŽ
