Po osmi veřejných debatách v různých městech České republiky vyhlásili organizátoři Ceny literární kritiky ve středu 25. března nejlepší prózu a básnickou sbírku za rok 2025. V druhém ročníku udělování ocenění zvítězili prozaik Petr Borkovec za povídkový soubor Nějaká Cécile a jiné a Aleš Kauer s básnickou sbírkou Lebka hoří neonovým snem. Slavnostním večerem v Centru současného umění DOX diváky provedl novinář Petr Vizina v doprovodu literární historičky a publicistky Blanky Činátlové.
„Z české literatury se v poslední době vytrácí romány tradičního střihu a nahrazuje je fragmentarizace a takové unikavější psaní a žonglování s žánry. To se, myslím, projevilo i v nominacích,“ vysvětlil pro Redakci IKSŽ kulturní publicista Kryštof Eder. Ani jedna ze tří knih, které pětičlenná porota vybrala na postup do finále v kategorii próza, není klasický román.
„My se v porotě často neshodneme, ale pak hledáme společnou linku. Většinou se jedná o sílu knihy jako celku, o sílu výrazu a o to, jak moc je autor přesvědčivý v tom, co dělá. Nežádáme, aby všichni dělali totéž, naopak se dá říct, že všechny nominované knihy se od sebe výrazně liší,“ popsala proces výběru vítězné publikace Jitka Brat Srbová, jedna z porotkyní kategorie poezie.
Povzbudit kritické myšlení a vnímání okolního světa
Cena literární kritiky sdružuje časopisy s kulturní tématikou A2, Host, revue Prostor, Tvar a Souvislosti. Jejím smyslem je prostřednictvím kultivovaných debat o literatuře povzbudit kritické myšlení a dostat ho do veřejného prostoru.
„Měli jsme nápadný výskyt autorů, kteří vyjadřují iritaci, vztek a frustraci. Ať už to bylo spojeno s politickými a ekonomickými událostmi nebo hlubší existenciální situací. Myslím, že tenhle motiv se bohužel z fikčních světů přenesli do toho místa tady a teď“ shrnula Činátlová v úvodní řeči uplynulý rok české literatury. Upozornila také na to, že současná situace rozpočtového provizoria pro kulturu ohrožuje nejen literární časopisy.
Na současnou nestabilní situaci poukázal v děkovné řeči Borkovec: „Kvalitní věty a verše, takové, které nejprve jsou a teprve potom nesou význam, které nás nesou dál ve chvíli, kdy je čteme a zůstávají v nás k pozdějšímu užívání v našich nervózních životech. Právě takové verše a věty, tyhle kvalitní věcičky, nás nakonec přivádí k nejistotě a neústupnosti, pak k zdrženlivosti a zároveň srdečnosti. A to je, zdá se mi, kombinace, kterou teď potřebujeme.“
Z DOXu Anna Robková
