Jižní pól je nekonečnou krajinou nicoty, přesto po staletí z nepopsatelných důvodů cestovatele a vědce láká. Francouzský režisér a původně ornitolog Luc Jacquet se na něj vrací už 30 let a pohnutky se v novém snímku Volání Antarktidy snaží vysvětlit. Bílo a uši trýznící ticho přenáší na plátno v originální skladbě černobílých záběrů, jako by šlo o poslední nedotknuté místo na planetě. Nebo snad opravdu poslední je?
„Člověk tu má prostor přemítat,“ zdůvodňuje svou fascinaci Antarktidou Jacquet, držitel Oscara za nejúspěšnější dokument všech dob Putování tučňáků. Na Jižní pól, kde zdánlivě neexistují hranice prostoru ani času, se vydává s filmovým štábem a náročnost a nebezpečnost cesty mapuje divákovi.
„Vábí mě stejně jako žárovka můry,“ říká režisér povahou samotář a v souvislosti s cestou na toto nebezpečné místo mluví o závislosti.
Z první čtvrtiny filmu, kterou tvoří plavba z patagonského mysu Horn, by se sice mohlo zdát, že v nekonečném ledovém království na živáčka narazit nelze, paradoxní hojnost života tam však snímek odhaluje záhy. Tučňáci, tuleni nebo velryby v tomto i pro ně leckdy nehostinném prostředí žijí často skrytě – pod sněhem nebo ledem. O své přítomnosti dávají vědět jen občas zvuky podobnými zpěvu. Ty jako jediné s kvílením větru, praskáním ledu a kapáním tající vody přehlušují hluboké ticho.
Záběrem na výzkumné stanice na Antarktidě a vlajky několika států, jejichž dobyvatelé výpravu přežili ve zdraví, Jacquet vzdává hold odvážným objevitelům – živým, ale zejména těm mrtvým, kteří za návštěvu Jižního pólu zaplatili tu nejvyšší daň.
Metaforická obžaloba člověka aneb co bude se zvířaty?
Ač lidskou činnost v souvislosti s přírodou a klimatem dokument v celé své osmdesátiminutové délce výslovně zmiňuje pouze okrajově, černobílá ponurá atmosféra, která se táhne všemi záběry, navozuje pocit, že s přírodou v dosavadní podobě se musíme rozloučit. Vrstvy statisíce let starých vloček nezastavitelně tají a s následky bojují hlavně zvířata. Nejsilnějším záběrem ztělesňujícím klimatickou krizi jsou tuleni rochnící se v bahně. Divákovi tak nezbývá než se ptát, co s nimi asi v budoucnu bude.
Největší pozornost Jacquet jako studovaný ornitolog však logicky věnuje tučňákům. Oproti oscarovému snímku jim ale nedává žádný větší prostor ve vyprávění, jejich přítomnost spíš suše konstatuje a následně je jen zabírá kamerou. Delší komentáře ke zvířatům by přitom byly pro film přínosem, takto je divák většinu času pouze sleduje a z kina pak odchází v oblasti antarktické fauny bohužel téměř neobohacený.
Pravděpodobný záměr režiséra přenést atmosféru smrtícího klidu kontinentu mu nepochybně vychází, místy ale chybí i chytlavá melodie, která by zážitek z netradičně pojatého dokumentu podpořila a prázdná místa zaplnila. Hudba se zajímavým tématem přichází až dvě minuty před titulky, přitom ve variacích by se mohla linout celou stopáží.
Vstupy vypravěče jsou navíc jen občasné. Většinu času divák sleduje záběry statického ledu, sněžení nebo rozbouřeného moře, po němž pluje loď filmařské výpravy. Oproti Putování tučňáků novince Volání Antarktidy, kterou tuzemská kina uvedla teprve tento týden, chybí právě život. Ne zvířecí život, protože ten film v rámci možností sleduje, ale spíš živost, které by se dalo dosáhnout vedle zajímavé hudby i barevnými záběry. Tento krok by nicméně snímku ubral na originalitě, alespoň by ale nepůsobil jako pouhá promyšlená skladba starých černobílých fotografií.
Autorka: Jolana Vašinová
Ilustrační foto: Snímek z filmu Volání Antarktidy
