„Ty vážně uklízíš záchodky?“ ptá se jedna z postav pana Hirajamy v nejnovějším snímku Wima Wenderse s názvem Dokonalé dny. Uklízeč toalet se usměje a prostě přikývne. Wenders v Dokonalých dnech, které běží v českých kinech od dubna 2024, sleduje rutinu pana Hirajamy. Skrze ni divákům ukazuje krásu v maličkostech a kouzlo všednosti. Režisér měl přitom původně pouze zdokumentovat nové toalety v městské čtvrti Šibuja. Nakonec o nich ale za pouhých sedmnáct dní natočil celovečerní film, který si letos vysloužil i oscarovou nominaci za cizojazyčný snímek.
Když Wimovi Wendersovi přišel v roce 2022 dopis od vedoucích projektu Tokyo Toilet, kteří jej zvali na prohlídku nových veřejných záchodků v Tokyu, nejspíš si ani on sám neuměl představit, že mu tahle nabídka málem vyhraje o dva roky později Oscara. Německý režisér japonské hlavní město navštěvoval často – miloval jeho architekturu, rád v něm natáčel a obdivoval japonskou kinematografii. Toaletami se proto nenechal zarazit a do Tokya přiletěl. Japonci přitom doufali, že se Wendersovi sedmnáct nových záchodků v městské čtvrti Šibuja zalíbí natolik, že o nich natočí sérii krátkých dokumentů. Režisér ale předčil jejich očekávání. Poté, co zhlédl práci šestnácti světových architektů, totiž trval na tom, že krása toalet lépe vynikne ve fikčním formátu. Věnoval jim proto více než dvě hodiny ve svém posledním snímku Dokonalé dny.
Pana Hirayamu, asi šedesátiletého uklízeče tokijských toalet, probouzí každé ráno za úsvitu zvuk zametání chodníku bambusovým koštětem. Vstává, složí tenký futon, obleče si modrý pracovní overal, na ulici si v automatu koupí plechovku kávy a vyrazí v malé dodávce k prvnímu veřejnému záchodku. Když přejíždí most přes širokou řeku Sumida, pouští si staré rockové kazety. Toalety uklízí s až neuvěřitelnou pečlivostí, a i když se nad tím mnohé postavy ve filmu podivují, práce mu nevadí. Obědovou pauzu tráví vedle toalet v parku Ebisu, a vychutnává si přitom jednoduchý sendvič zahleděný do korun stromů. Poté, co všechny záchodky uklidí, se vydá do městských lázní, k večeři si objedná horké nudle s velkou sklenicí ledové vody v zapadlém bufetu, a po večerech si čte. Každý den pana Hirayamy je v zásadě stejný – liší se jen kazetou, kterou ráno pan Hirayama vybere.
Někomu by mohlo připadat, že Wendersův nový snímek musí být kvůli takové všednosti nudný. Filmoví kritici se ale shodují, že opak je pravdou. Absence složité zápletky dovoluje návštěvníkům kina naprosto se uvolnit za znění House of the Rising Sun od The Animals nebo Pale Blue Eyes od Velvet Underground a soustředit se opravdu na maličkosti, jako to dělá pan Hirayama. Diváci mohou v první řadě obdivovat originální tokijské toalety – některé napodobují stará venkovská obydlí Japonců, jiné jsou zcela průhledné a zmatní se až, když se někdo v kabince zamkne, a jiné tvoří betonový labyrint. Dokonalé dny ale nenabízejí jen dechberoucí architekturu. Skrze minimalistické záběry i zvuk učí Wenders radovat se z maličkostí a jednoduše zpomalit. Důraz na přítomnost a každodenní rituály prostupuje celým filmem, nenudí, spíš nabádá k odložení telefonu, rozhlédnutí se kolem a zapomenutí na starosti o budoucnost.
„Co se s vodou z řeky stane potom, co se vlije do moře?“ Ptá se pana Hirajamy jeho neteř, když jej právě o jednom z víkendů ve filmu navštíví, a projíždí se s ním na kole přes most. Pan Hirajama na to odpovídá: „Potom bude potom, teď je teď.“ Právě řeka totiž provází každý den vyobrazený ve filmu. Symbolizuje nejen nemilosrdné plynutí času, kterému se pan Hirajama oproti ostatním postavám nesnaží vzpouzet, ale i vnitřní klid tokijského uklízeče záchodků
Česko-japonský architekt Osamu Okamura film na speciální projekci Dokonalých dnů 18. dubna v přažském Světozoru shrnul slovy: „Poslání nového filmu Wima Wenderse je jasné – přistupovat k běžným věcem tak, jako bychom je zažívali poprvé.“ Dokonalé dny jsou jedním z nejúspěšnějších snímků Wima Wenderse, a není divu – režisérovi se podařilo vytvořit výjimečný obraz každodennosti z něčeho, co původně mohl být reklamní dokument o tokijských toaletách. Po zhlédnutí filmu odchází divák z kinosálu jednoduše naladěný žít víc jako pan Hirajama, ať už to znamená poslechnout si v klidu oblíbenou píseň, vychutnat si pořádně i sklenici obyčejné vody, či pohled do korun stromů nebo na plynoucí řeku.
Autorka: Cecílie Sekalová
Ilustrační foto: Redakce IKSŽ
