V listopadu minulého roku Rusko zakázalo „hnutí LGBT“ a označilo jej jako extremistickou organizaci. Diskriminace queer lidí v zemi je ale dlouhodobým problémem a může se dotknout každého. Své zkušenosti popisuje queer aktivistka Maria (25 let), která se narodila v Petrohradu a od roku 2021 žije a studuje v Praze.
Poznámka: Autor a respondentka se znají, v průběhu interview se tedy rozhodli zůstat u tykání. Z bezpečnostních důvodů vystupuje respondentka pod pseudonymem.
Diskriminace LGBTQ+ je v Rusku dlouhodobým problémem. Zažila jsi, že by se někdy queer osoby mohly svobodně projevovat?
V Rusku samozřejmě dřív existovaly organizace, které podporovaly LGBTQ+. Jedna konkrétní akce, Radužnyj pervomaj (Duhový první máj), fungovala mezi lety 2010 a 2016. Jsou to oslavy prvního máje, kdy různá politická hnutí mohou demonstrovat, je to takový pochod centrem města. Vpředu šly oficiální politické strany, třeba Jednotné Rusko, ve které je Putin, za nimi opozice. LGBTQ+ komunita šla vzadu, úplně na konci kolony, ale šla. Každý rok byla tahle část větší a větší. Pak se vrátil Putin a začaly všechny hrozné věci, co teď v Rusku máme.
V roce 2013 byl přijat zákon proti LGBT propagandě kvůli „ochraně dětí“. Co bylo propagandou myšleno?
Nikdo neví, co tím bylo myšleno, protože nikdo neví, co „LGBT propaganda“ je. Zakázali duhovou vlajku a sdílení všech informací o LGBTQ+, které by teoreticky mohly vidět děti. Nikoho kromě náboženských fanatiků queer komunita nezajímala. Bylo to jako všechno, co Putin dělá, namířeno proti západu. Má svůj narativ, že když v západní Evropě nebo v USA něco udělají, my musíme udělat opak. Zákon byl součástí propagandy proti západním hodnotám, tuhle frázi často opakují. Většinou je to všechno, co se týká práv lidí. Říkají, že v západní Evropě vychovávají děti, které neví, kdo je jejich matka, a kdo je jejich otec, protože musí říkat rodič 1 a rodič 2. Tohle doopravdy říkají v televizi, že neexistuje matka a otec a děti musí měnit svůj gender ještě na základní škole. Zákon měl také obracet lidi proti západu: Podívejte se, co oni tam dělají. Mají špatnou morálku. Nejsme jako oni. My jsme lepší než oni a takové věci nepřijímáme. Musíme dodržovat tradice a ubráníme je tím, že zakážeme dětem „LGBT propagandu“.
Jak to fungovalo v praxi?
Před rokem 2013 byla hodně populární třeba stránka Děti-404 na Facebooku a jeho ruské verzi VK, projekt vedla politická aktivistka Jelena Klimová. Když internet nemůže najít vyhledávanou stránku, objeví se 404 – queer lidi byli taky neviditelní, proto ten název. Teenageři tam anonymně psali o svém životě, jak se jim žije jako queer lidem v Rusku, o problémech s rodinou nebo přáteli. Když zákon začal fungovat, stránku zablokovali jako propagandistickou.
Bylo pro tebe přijetí zákona obratem k opozici?
Nemohu říct, že bych kdykoliv podporovala Putina, jen jsem se tehdy o politiku nezajímala. Byli jsme ve věku, kdy se nás netýkalo nic jako Ukrajina, ekonomika nebo globální politika. Zajímaly nás naše koníčky. Pro hodně lidí včetně mě to nejspíš byla cesta k opozici. Když nevíš skoro nic o vládě, nic o tom, co vlastně dělá, ale najednou zakáže něco, co je pro tebe důležité, začneš se ptát proč. Všichni teenageři věděli, že je to úplná blbost a nedává to smysl. Tak jsem začala přemýšlet o tom, že možná dělají špatné věci i v jiných sférách politiky.
Jak ses tedy dostala k aktivismu?
Poprvé jsem šla na demonstraci v roce 2015. I když byla „LGBT propaganda“ zakázaná, nikdo tenkrát netušil, že za chvíli nás zakážou úplně. Vlajky byly na demonstracích stále povolené. Sešlo se tam podle optimistických odhadů asi tisíc lidí. Šli jsme centrem Petrohradu a lidé dávali duhové vlajky z oken. Byly tam i jiné části opozice – eko-aktivisté, protiválečná a feministická hnutí, anarchisté, ale i aktivisté na podporu Ukrajiny, událo se to už po okupaci Krymu. Rozdávali se tam vlajky Evropské unie i Ukrajiny. My tomu nedávali větší váhu, přišli jsme podporovat hlavně LGBTQ+. Ukazovalo to ale propojenost celé opozice. Když je něco zakázané, je nutné držet pospolu. Bylo to pro mě první seznámení s opozičními hnutími.
Na začátku jsi zmiňovala, že queer část akce Radužnyj pervomaj fungovala jen do roku 2016. Co se stalo?
Po úspěchu demonstrace v roce 2015 probíhala příprava dalšího ročníku jako obvykle. Den předtím byla ale z ničeho nic zablokovaná jejich stránka. Nikdo nevěděl, co se stalo a jestli se akce bude vůbec konat. Oficiálně prý nedostali povolení k demonstraci, nefungovala ale jen LGBTQ+ část. Stejně jako řada ostatních jsem dorazila na stejné místo jako minulý rok, někteří měli duhové vlajky. Tentokrát je ale policie zabavovala a snažila se dav rozpustit. Minule nás chránila, teď byla proti nám. Zpočátku jen říkali, ať vlajky neukazujeme, kdo neuposlechl, byl zatčen.
Loňské Vánoce jsi strávila v Petrohradu, téměř měsíc zákazu „hnutí LGBT“. Změnilo se nějak tvé vystupování od poslední návštěvy Ruska?
Nikdy jsem nebyla otevřeně queer, ale nikdy jsem se ani necenzurovala. Vždycky jsem říkala to, co jsem chtěla a oblékala se, jak jsem chtěla.
Všimla sis u svých přátel nějakých změn?
Hodně kamarádů má doma na zdi duhovou vlajku, na různých party jsme si před nimi dělali fotky. Kdo je v minulosti sdílel na sociálních sítích, po listopadovém zákazu je smazal. Dávají si také pozor na návštěvy. Když má přijít třeba instalatér, vlajku sundají. Všichni se bojí udání, už jsem slyšela několik takových případů. Jedna dívka byla zatčena, protože na sobě měla náušnice s duhou. Nebyla to ta symbolická queer duha, prostě obyčejné duhové náušnice. Ukazuje to, jak to funguje. Nemůžeš dělat vůbec nic. Nemusíš být LGBTQ+ aktivista ani queer, stejně tě mohou na základě toho zákona zatknout.
Michaela Kopelentová
