Poslední vládce větru na Netflixu svedl bitvu svého života, přestože foukalo v protisměru. Nový live-action remake Avatara: Legendy o Aangovi (ATLA) byl dva týdny od své online premiéry obnoven na další dvě série. Zdali zaslouženě a jestli měl vůbec kdy vzniknout, zůstává předmětem vášnivých internetových debat. Jedno je ale jisté – milovaný originál nepoplival, ani neuctil…
Avatarova cesta k únorové online premiéře se neobešla – ostatně jako pouť protagonisty samotného – bez kreativních výzev, zádrhelů a náhlých zvratů. Už jeho výchozí pozice nepatřila k těm požehnaným. Ať v negativním, či ještě negativnějším slova smyslu, jakákoli iniciativa znovu-navštívit oblíbený koncept byla už jaksi preventivně zastíněna nostalgickou siluetou originální série na jedné straně, a na druhé postižena kolosálním neúspěchem předchozího live-action remaku z roku 2010.
Tehdejší (nelze říci jinak než) pokus režiséra M. Night Shayamalana s názvem Poslední vládce větru se díky rekordním devíti nominacím na Zlatou Malinu – a pěti výhrám – oficiálně zařadil do kinematografické síně hanby. Nazýván povrchním, směšným, nebo dokonce „brutálním znásilněním ATLA mytologie“; snímek dodnes figuruje takřka na všech seznamech nejhorších filmových počinů, a ostatním tvůrčím odvážlivcům slouží coby návodná příručka, jak se neinspirovat podkladovým materiálem.
Protože animáky jsou pro děti
Kdokoli další, troufalý natolik, aby se zdánlivě nedotknutelného příběhu chopil a pokusil se jej interpretovat – Netflix nevyjímaje – byl tudíž automaticky obtěžkán surovou otázkou „Proč?“ Proč měnit, co funguje, a hlavně – proč to dělat, když už jsme se jednou spálili? Příslušnou odpověď by si měl ostatně připravit jakýkoli autor jakéhokoli remaku (Disney by mohlo vyprávět), protože zainteresovaná veřejnost bude vždy chtít vidět alespoň náznak obhajoby; doklad vyššího existenčního záměru než finančně podojit osvědčený námět…
Albert Kim, vrchní scénárista, tvůrce a producent nejnovější Legendy o Aangovi, v rozhovoru pro IGN prohlásil, že jeho verze má po stránce humoru, atmosféry a „DNA“ zůstat poplatná originálu, a původně kreslený formát přitom uzpůsobit širšímu publiku. V překladu: dospělým. „Museli jsme z toho udělat Netflix drama. To znamená, že naše zpracování nemohlo být pouze pro děti. Muselo být více uzemněné a seriózní,“ dovysvětlil Kim.
Svým vyjádřením podpořil narativ, na nějž v posledních letech filmová studia i streamovací platformy hojně sázejí, a to že animace je nevyspělá. Tatáž myšlenka dala u Walt Disney Pictures za vznik relativně vkusným převyprávěním Popelky, Aladdina či Krásky a zvířete. Ve vztahu k ATLA však samu sebe přesvědčuje o opaku, a nejspíš to byla právě ona, která přiměla tvůrce původní franšízy, Michaela Dante DiMartina a Briana Konietzka, dát od novátorského projektu ruce pryč…
Jak se legenda stala legendou
Pravda, originální Legenda o Aangovi ty nejbrutálnější scény vždy spíše naznačila a vzápětí uhnula pohledem, zatímco v Kimově interpretaci se během prvních pěti minut dočkáváme necenzurovaného upálení, v následující čtvrthodině on-screen genocidy a v šestém díle téměř kompletního agni kai. To je ovšem zhruba vše, v čem ono sofistikované „Netflix drama“ přerostlo animovanou předlohu.
Ta svou příležitostnou infantilnost, prvoplánovost a přímočarost vykupuje nezvykle uvědomělým vyobrazováním závažných, společensky relevantních témat, od misogynie, přes tíhu rodinné traumatu, až po pozitivní reprezentaci zrakově a jinak postižených. Krom toho dává všem stálým charakterům příležitost dýchat, růst a představit se divákovi nejen prostřednictvím nucených promluv, ale také činů. A pouze výměnou za tuto péči si je dovolí občas parodizovat.
Právě proto lze prvotní Legendu o Aangovi nazývat tu a tam dětinskou, prostoduchou, anebo přímo trapnou, ale nikdy nevyspělou nebo nemoderní. Její koncepce žije neustále, na stovkách platforem a v milionech vláken. Z toho důvodu zřejmě nikdy nepřestanou vznikat remaky, a současně – originál nikdy nepřestane představovat srovnávací šablonu.
Jsme rodina, akorát že vůbec
Podrobíme-li takovému srovnání ATLA vol. 2, zjistíme, že ze všeho nejznatelněji pozbývá na hloubce. Zapomíná totiž pracovat s ústřední trojicí Aanga, Katary a Sokky. Příběh postavy napříč celými patnácti hodinami opakovaně rozděluje a posílá vstříc individuálním výzvám. Scénáristům tak sice umožnil stopáž napěchovat co nejvíce polovičatými odkazy na animovaný originál, a VFX artistům zase předvést svá promakaná tornáda a plamenné výkopy v široké škále elementálních bitek; ale sledující ochudil o samotné srdce příběhu. Pokaždé, kdy se tzv. „gaang“ opět sejde, jejich pseudo-sentimentální debaty, malátné snahy o společný humor i nelogické hádky zkrátka jen visí ve vzduchu.
Pocit prázdnoty a znepokojivé apatie vůči protagonistům graduje s každým syntetickým provoláním „Jsme rodina!“, jímž se nás Kimův tým snaží mermomocí přesvědčit o něčem, pro co nikdy nepostavil základy.
Objevují se i postavy – takřka všechny ostatní –, které autoři do detailu „prokreslili“. Princ Zuko, strýc Iroh, Azula, a dokonce i jeden bezejmenný voják zemního království, přítomný asi na pět minut jediné epizody, dojímají svou komplexností; na titulní trio však při finálním vyúčtování sesílají o to horší světlo. Celá série postrádá ono kýžené uzemnění a balanc, protože se – podobně jako většina remaků – nedokázala rozhodnout, komu sloužit. Již existující fanouškovské základně, potenciální nové krvi, anebo peněžence tvůrců?
Avatar pro všechny a pro nikoho
Albert Kim o svém díle uvažuje jako o „remixu“, nikoli kopii. Údajně proto v něm místy hraje na „známé noty“, a jindy zase skládá píseň novou. Celkové vyznění novopečeného (a nedopečeného) Avatara jeho slova vesměs podtrhuje. Stále ovšem můžeme spekulovat, zdali se remix povedl, či ne.
Na to, aby uspokojil „ucho“ zarytého fanouška, nedostatečně naslouchá předloze a spíše než nadšení z nového, podněcuje touhu uchýlit se ke starému. Pro nezasvěcené (dospělé) „posluchačstvo“ zase kombinuje příliš mnoho zdánlivě nahodilých tónů, až vyznívá neúplně. Nevyvolává však – tak jako Shayamalana kakofonie – krvácení bubínků, a příslib dalších dvou sérií proto může znamenat i druhou (potažmo třetí) šanci na doladění toho, co skřípe. Kdoví, Netlix možná přeci jen svede nemožné, a sehraje animaci…
Vojtěch Slíva
Zdroj náhledového obrázku: Netflix
