Na scénu Národního divadla se vrací titul Nebezpečné známosti, tentokrát v nové originální dramatizaci režijního dua SKUTR. Původní příběh je dvě stě padesát let starý, zůstává ale aktuální. „Vášeň, faleš a intriky, to jsou témata, která se objevují všude a v každé době,“ říká Saša Rašilov v roli vikomta de Valmonta. Inscenace podle románu Choderlose de Laclose bude uvedena premiérou dnes večer v 19 hodin.
Nebezpečné známosti uvedlo v různých adaptacích na divadelní prkna již mnoho režisérů po celém světě, včetně té nejslavnější od Christophera Hamptona. Inscenace Lukáše Trpišovského a Martina Kukučky (SKUTR) se, na rozdíl od svých předchůdců, primárně soustředí na vnitřní prožitky postav a jejich korespondenci, samotný děj nechávají upozaděný a nabízejí tak svěží neotřelý pohled na klasické dílo.
Prostřednictvím sto sedmdesáti pěti dopisů putujících mezi postavami, se divák zaplétá do sítě intrik markýzy de Merteuil (Zuzana Stivínová) a jejího přítele a soka zároveň vikomta de Valmonta (Saša Rašilov). Dva hlavní aktéři krutě a bezostyšně manipulují s city svých obětí, z pomsty i pro potěšení z moci, nakonec však sami podlehnou svým nástrahám. Jejich krutost někdy až groteskně koresponduje s naivitou mladé lásky, se kterou si zlomyslně pohrávají.
Scénu tvoří metafory
Jevišti dominuje kolotoč z polopropustných zrcadel. „Je jednak metaforou mladé hravé lásky Cecile (Denisa Barešová) a rytíře Dancenyho (Zdeněk Piškula), kteří jsou v podstatě ještě dětmi, zároveň má ale i temnější symboliku. Rafinovaní dospělí roztáčejí kolotoč, který k sobě mladé postavy přitahuje a přetáčí jejich osudy,“ říká o blyštivé rekvizitě scénograf Jakub Kopecký. Markýza de Merteuil tak může skryta uvnitř zrcadlové atrakce pozorovat neštěstí a bolest, které svými činy působí, aniž by musela do scény vstupovat.
Metaforické scény a rekvizity se prolínají celým představením, třeba v podobě kostýmů. Cecile je zpočátku počestně oblečená do své nevinnosti, postupně svršky odkládá, zrovna jako svou nevinnost. Poté se znovu obleče, tentokrát do honosných a objemných šatů, které jsou ale průhledné, symbolizují falešnost její počestnosti. Ani polibek není pouze projevem lásky a vášně, je smrtící zbraní.
Režiséři se snažili amplifikovat ženskou emancipační linku markýzy de Merteuil, zároveň však ponechali postavu vikomta de Valmonta v podobě chodící reklamy na rape culture, a tak se jejich pokus o jemnou lidskoprávní korekci příliš nezdařil. Inscenace zůstává věrná klasické předloze dějem i dopisovou formou, přitažlivá je i moderním pojetím nablýskaným zrcadlovými prasátky.
Kateřina Ebrlová
