Z jednoho tábora znělo heslo: „Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí!“ Z druhého se ozývala odpověď: „Pohrdáte venkovem, který ale vůbec neznáte!“ Interpretace výsledků letošních prezidentských voleb často sklouzávala k představě, že existuje významný rozdíl mezi hlavním městem a okolím. Oprávněně?
„Tento rok volební výsledky už zdaleka nekopírovaly dělení město vs. venkov. Platilo to v roce 2013 a v menší intenzitě i v roce 2018, letos už ne,“ vysvětluje politolog Petr Just. Kandidáti Petr Pavel a Andrej Babiš znovu rozdělili republiku. Zjednodušené členění na vesničany a měšťáky už ale neuspěje.
Rozhodla hlavně míra bohatství regionů. Pavel vítězil především v oblastech, které nabízejí lepší kvalitu života. Naopak v chudších místech s vyšší mírou nezaměstnanosti převažovali zejména voliči preferující levici a radikálnější strany.
Takový typ voličů nalezneme i ve venkovských periferiích. Z těch se totiž obvykle stěhuje pryč aktivní obyvatelstvo a zůstávají v něm starší a často také méně vzdělaní. Zde pak lidé volili primárně kandidáty jako je Andrej Babiš.
„Při interpretaci volebních výsledků je správnější mluvit o strukturálně postižených nebo zaostávajících venkovských regionech. Preference lze vysvětlovat mírou bohatství, zapojením do společenské dělby práce nebo mírou možností pro seberealizaci, a to bez ohledu na to, zda se jedná o obyvatele venkova nebo města,“ tvrdí demograf Radim Perlín.
Už jen z principu, že v České republice nenalezneme jeden typ vesnic, nemůžeme takto generalizovat rozdělení společnosti. V méně vyspělých oblastech se lidé sice přiklánějí k radikálním nebo populistickým politickým směrům, avšak taková místa nelze souhrnně nazývat českým venkovem. Za ten lze brát jak obce příměstské, tak i ty, které jsou situované daleko od velkých měst.
„V postižených oblastech si všichni nevybrali Babiše. Naopak současného prezidenta Pavla, který byl spojován s tou úspěšnější částí obyvatelstva, volili lidé i z těchto regionů. Tímto faktem poukazujeme na to, že rozdělení Praha vs. vesnice je pouze zjednodušená linie, kterou používáme, abychom si vysvětlení výsledků usnadnili,“ říká etnolog Oto Polouček.
I na vesnici se čte Dostojevský
Rozdíly mezi sociálními skupinami ve společnosti jsou přirozené. Každý člověk žije svůj život svobodně podle sebe a spojuje se s těmi, kteří mají stejné nebo podobné názory. „Ve vysoké míře generalizace platí, že obyvatelé města mají jiné zájmy než ti z venkova. Stejně tak mladí lidé následují jiné životní cíle než jejich prarodiče nebo rodiče. To je normální generační spor, který se nejbanálněji projevuje v tom, jakou poslouchám muziku a jak se oblékám,“ vysvětluje Perlín.
„Považuji ale za zcela chybné a velmi nebezpečné, pokud jednotlivé skupiny začnou označovat jiné jako svoje oponenty, nepřátele nebo začnou jejich chování hodnotit na škále dobré versus špatné. Takto pak vznikají jak politické, tak i násilné střety,“ pokračuje.
Jakmile přestaneme respektovat existenci lidí s odlišným pohledem na svět a začneme je jakkoli stigmatizovat, docílíme tím pouze stupňování společenského napětí. Žádné skupině by zároveň nemělo být upírání právo žít vlastní život podle svých představ.
„V politickém životě je takto možné definovat rozdíl mezi demokracií a totalitou. V demokratickém uspořádání platí, že jedna část společnosti vyhrála volby a já, i když si myslím něco zcela opačného, respektuji její právo vládnout. V totalitě vítězové musí zcela a bezezbytku zničit a vymazat z paměti ty, kteří jakkoliv oponují,“ dodává Polouček.
„Heslo Praha a láska musí zvítězit nad vsí a nenávistí považuji za jedno z nejhloupějších klišé, které se ve společnosti nosí. I ono pomyslné dělení pouze na obyvatele měst a vesnic je zcela zavádějící, protože lidé se nikdy nerozdělují pouze na dvě protichůdná uskupení. Nedá se tvrdit, že měšťani jsou ti chytří a vesničani ti hloupí. Na venkově zcela nepochybně žijí i čtenáři Dostojevského a v Praze zas ti, kteří se dostali nejdále ke Čtyřlístku,“ uzavírá Perlín.
Tereza Brychová
