Our website use cookies to improve and personalize your experience and to display advertisements(if any). Our website may also include cookies from third parties like Google Adsense, Google Analytics, Youtube. By using the website, you consent to the use of cookies. We have updated our Privacy Policy. Please click on the button to check our Privacy Policy.

Komentář: O jeden tweet méně. Kdo chce říct pravdu a komu jde jen o slova

Veřejná diskuse se přesunula na internet. Nejen obyčejní lidé, ale také politici se přesouvají se svými názory a komentáři na sociální sítě, kde mají možnost komunikovat s ostatními zcela jiným způsobem než doposud.  Snadná možnost rychle se vyjádřit k jakémukoli tématu nás láká, utvrzovat se ve svých pravdách ještě víc. Kde se ale nachází hranice, za kterou už větší odvahu vyžaduje zůstat potichu?

Když jsme svědky hádky, ať už lidí blízkých či úplně neznámých, zbystříme. Možná nenápadně přistoupíme o krok blíž, abychom slyšeli téma hovoru. Ač to někteří přiznávají jen neradi, jsme zvědaví. Záležitosti jiných lidí nás přitahují, problémy, které se nás netýkají, bychom najednou řešili stokrát raději než problémy svoje. A co teprve konflikt! Být svědkem názorového střetu je kino bez nutnosti platit vstupné; tedy aspoň do té doby, kdy jde téma hádky mimo nás, kdy nemáme potřebu stranit ani jednomu z aktérů, pokud ovšem proti sobě nestojí náš přítel a tamten kolega z práce, který odchází z práce deset minut před koncem a nechce nikomu brát směny.

Kdy tedy přestáváme brát cizí drama jako zábavu určenou k odlehčení našich nudných, obyčejných životů? Pravděpodobně v okamžiku, kdy se předmět hovoru stočí k tématům, ke kterým máme co říct. Chceme ale něco říct? Stojí nám za to vstupovat do cizích hovorů, i když jsme si vcelku jistí, že pravda je na naší straně?

Samozřejmě záleží na okolnostech. Jestli se na ulici baví dva lidé o tom, zda jsou Dvě věže nejlepším dílem trilogie Pána prstenů, je něco jiného, než když jste v metru svědkem obtěžování. Zasáhnete, pokud jste přesvědčení, že jedna ze stran říká, či dokonce dělá něco špatného. A zatímco část lidí hledá dostatek odvahy promluvit, zasáhnout, postavit se za sebe nebo za někoho dalšího, jiní začínají mít problém opačný.

Pravda je jen jediné kliknutí daleko

V hlubinách sociálních sítí se cítíme jako pod rouškou noci; nenápadně, a přitom mocně. Najednou je všechno tak snadné. Už nepotřebujete být extrovert, jako tomu bylo na prvním stupni základní školy, nemusíte sršet sebevědomím ani mít nijak obzvlášť silný intelekt.

Na internetu je totiž všechno jinak. Hádku nezaslechnete, ale místo toho se vám mihne na strojově generované timeline vašeho twitterového účtu. Nemusíte udělat krok blíž, abyste lépe slyšeli. Stačí si rozkliknout tweet. A už jen nestojíte opodál a nenasloucháte cizím hovorům. Máte je všechny přímo před očima, každé slovo, každý argument i argumentační faul; každá pravda i lež, které byly vyřčeny, jsou v tom jediném twitterovém vlákně.

Tato simplifikace může na jednu stranu dát prostor těm, kteří by se jinak neozvali. Je to příležitost dát najevo svůj názor. Máte rádi Dvě věže? Stačí lajknout příspěvek, sdílet ho či poslat autorovi komentář. Kyberprostor jistě rovněž otevřel nové možnosti pro diskusi názorově odlišných skupin, které by se jinak neměly příliš mnoho příležitostí k přímému střetu. Ideálním scénářem by byla konverzace smiřující ke vzájemnému pochopení. Jenže nabízí vůbec internet něco tak idealistického a bláhového, jako je pochopení?

Sociální sítě usnadňují konflikt. Druhého člověka nevidíte, on nevidí vás, vzájemně se neznáte. Jediné, co o protivníkovi víte, je jím zvolená přezdívka na té či oné platformě, kde se oba nacházíte. Argumentační fauly v podobě útoku na člověka přitom zůstávají i v kyberprostoru, a to přitom často neznáme ani vzhled toho druhého. Stačí otevřít jejich profil, a určitě bude čeho se chytnout. Věku. Genderu. Koníčků. Politických názorů.

Došly argumenty „tam venku“? Prohrál jste. Došly argumenty na Twitteru? Nevadí, několik dalších lidí vás doplní informacemi i sebevědomím. Jste rychle zpátky ve hře. A pokud vás, ani vaše před několika okamžiky nalezené přátele se stejným názorem nic nenapadá, rychle běžíte na profil vyhrávajícího oponenta. Rychle prohledat staré tweety, určitě se něčeho hned chytnete.

Je tak snadné se vyjádřit, že to jednoduše uděláte. Proč by taky ne? Následky vašich rozhodnutí jsou zde minimální, přestupky spáchané na sociálních sítích se vyšetřují jen velmi ztěžka, a přestože školy rády prohlašují, že bojují proti kyberšikaně, kolikrát byli viníci skutečně dopadeni?

Jenže je vůbec opravdu potřeba promluvit za každou cenu? Jedná se snad pokaždé o tak důležité téma, že prostě nemůžete zůstat nečinní? Je to skutečně ten důvod?

Promluvit za každou cenu

Diskuse probíhá v přítomném okamžiku. Slova i činy jsou prvoplánové a neopakovatelné. Internetové diskuse naproti tomu nekončí; všechno je pečlivě zaznamenáno. Všechny karty jsou vyložené na stole. Volně přístupné k dodatečné analýze, která by snad mohla pomoct odhalit jakékoliv pochybení jednoho z aktérů. A najednou se to stane. Vstupujete do konverzací, do vyjádření bezejmenných lidí, a píšete, lajkujete a rozebíráte každé slovo na částečky, abyste došli k závěru, že máte pravdu.

Rozdíl mezi realitou, která se odehrává právě teď, a internetovým světem, ve kterém čas nehraje zásadní roli, lze ukázat na následujícím případu. Jste v klubu. Sedíte na baru, vedle vás přichází muž, který si objednává dva drinky. Následně jste svědkem toho, že muž něco do jedné z obdržených sklenic sype. Sledujete, co udělá člověk dál. Otáčí se a přijde k ženě, která jednu-můžete si domyslet, kterou z nich-převezme. Co si řeknete?

Jiná situace. Jste na mobilu a vidíte, že někdo z lidí, které sledujete, okomentoval něčí příspěvek. Žena ve zprávě vypráví, že byla v noci v klubu. S kamarády se opila a tancovala na parketu, když ji oslovil nějaký muž. Chvíli si povídali, muž ji následně pozval k baru. Žena souhlasila. Když vypila drink, udělalo se jí špatně. Muž trval na tom, že ji odveze domů. Od momentu, kdy spolu nastoupili do taxíku, si nic nepamatuje. Ráno se vzbudila na neznámém místě.

V první situaci můžete udělat několik věcí. Zasáhnout, nezasáhnout, nahlásit člověka nebo ho nechat jít. V jednom okamžiku se to děje, v dalším je po všem. Druhá situace nabízí zcela jiné možnosti. Už není možné vstát a upozornit slečnu, ať ze sklenice nepije. Co lze tedy vůbec řešit? Můžete se zeptat, jestli je žena v pořádku, jestli nepotřebuje pomoct. Máte prostor sdílet své zkušenosti, stejné či podobné, a poukázat tak na rozsáhlejší problém. Nebo-v tom nejhorším případě-provádět rozbor, co se vlastně stalo, příčiny i následky. Protože člověk má pokaždé co říct.

Pokud v klubu lidé zahlédnou, jak někdo někomu hází cosi neznámého do pití, zhrozí se. Vyděsí se, cítí lítost k ženě a pohoršení k muži. Jiní můžou zůstat lhostejní; můžou fandit muži, aby ten večer skóroval. S nejvyšší pravděpodobností v ten moment ignorují všechno ostatní. Co měla žena na sobě, jestli byla opilá, jestli byl muž střízlivý, jestli se předtím znali, jestli se ženě muž líbil. Na sociálních sítích je to ale první věci, které jsou zmíněné. Nutkavá potřeba vyjádřit se za každou cenu nás často přepadá v situacích, kterých bychom správně měli jen projít kolem bez povšimnutí. Zatímco na ulici se do cizích hovorů nemícháme, díky jediného komentáře jediného našeho „přítele“ na sociálních sítích se ale dostáváme do debat, které se dějí mimo nás, a to se nám nelíbí. Někdy je ale volba mlčení odvážnější, než údajná „odvaha promluvit“.

Je bezpochyby odvážné vyjádřit svůj názor, přestože víte, že s vámi nebudou všichni souhlasit. Je odvážné zasáhnout v situacích, ve kterých někdo v nebezpečí. Kde ale odvaha končí a začíná něco dalšího? Nikoli zbabělost, ale jakási výplň prázdného prostoru, zbytečná a smyslu postrádající. Odpověď by měla být relativně snadná. Odvaha přestává být odvahou, pokud to člověka nic nestálo. Neohrozil sebe ani své okolí, za jeho slova ho nikdo nepotrestá. Kde je ta troufalost? A na sociálních sítích, kde koncept neohroženosti už dávno vystřídaly miliony a miliony prázdných slov a zbytečných diskusí, už hrdinského činu sotva dosáhnete.

Odvaha mlčet je zcela jiný případ. Kdy může být odvážné mlčet? Při zachovávání tajemství, jako důkaz věrnosti a loajality. Jedná se o momenty, ve kterých mlčením člověk riskuje. A možná se nacházíme v době, kdy v té přehršli informací, argumentů a nadávek, ke kterým máme vždycky něco říct, i kdybychom se potřebovali vyjádřit, že jsme Dvě věže nikdy neviděli, je někdy lepší mlčet. Překonat svou sebestřednou potřebu ukázat světu, že máte určitě pravdu, je jistě odvážné. Bojujeme přitom totiž nejen s ostatními, ale také sami se sebou.

Magdaléna Netíková

Čtěte dál