Our website use cookies to improve and personalize your experience and to display advertisements(if any). Our website may also include cookies from third parties like Google Adsense, Google Analytics, Youtube. By using the website, you consent to the use of cookies. We have updated our Privacy Policy. Please click on the button to check our Privacy Policy.

Je to jako droga, nejde přestat. Rozhodnutí mezi futsalem a fotbalem bylo nejtěžší v kariéře, říká Martin Dlouhý

Nefalšovaná legenda českého futsalu. Držitel několika prvoligových rekordů, druhý nejlepší střelec v historii reprezentace, majitel dvou bronzových medailí z mistrovství Evropy. A i ve 47 letech stále velmi aktivní sportovec. Martin Dlouhý v rozhovoru pro redakci IKSŽ promluvil nejen o své bohaté kariéře, ale také o tom, jak se i přes náročný program udržuje v kondici. 

Martine, ve svých 47 letech působíte jako trenér v nejvyšší futsalové lize a kouč české reprezentace v plážovém fotbale, zároveň sám v dresu fotbalové Čechie Vykáň aktivně hrajete v okresním přeboru. Jak tohle všechno nejen časově, ale také fyzicky a psychicky zvládáte?

Nezvládám jak časově, tak ani fyzicky (směje se). Celý můj život je přizpůsoben fotbalu, vždy byl na prvním místě. To znamená, že práce, škola, holky, jiné koníčky, vše bylo na druhém a dalším místě. V této chvíli je daleko náročnější vše skloubit dohromady, už to není jen o fotbale, ale hlavně o práci, kterou stále mám tak, že ji mohu časově upravit dle potřeby.

Samozřejmě je to horší i po fyzické stránce, a to i když jsem na hřišti obden. Důvod je prostý, z pozice trenéra se již tolik nezapojuji do fyzické zátěže jako hráč, což mi dost chybí. Doháním to Hanspaulskou ligou, přes léto ligou v plážové kopané a velkým fotbalem. Je to málo, ale na víc není čas, proto ta fyzička jde dolů, sakra (směje se).

Pojďme nejdříve k futsalu, ve kterém jste se stal legendou a idolem mnoha vašich nástupců. Před aktuální štací v Rapidu Ústí nad Labem jste v průběhu své bohaté prvoligové kariéry hrál za Repas Praha, Viktorii Žižkov (později pod názvem Eco Investment), Balticfloru Teplice, Bohemians 1905 a Spartu Praha. Dá se vůbec říct, na které působiště vzpomínáte nejradši? A pokud ano, z jakého důvodu?

Dá, nejraději vzpomínám na začátky, kdy jsem jako „ucho“ působil v Repasu a byl tam nejmladší dost dlouho po sloučení s Defektem Praha, kde to bylo v tu dobu narvané reprezentanty a vznikla Viktoria Žižkov. Do té doby jsem jen okrajově, i když pravidelně, futsal hrál, ale přednost měl fotbal. Po vzniku Viktorky jsem od vedení dostal nabídku hrát futsal naplno a fotbal hodit na druhou kolej. Na rozhodnutí jsem tehdy měl necelou půlhodinu. Mazec.

Hodně mému rozhodnutí napomohl úraz kolene. Musím přiznat, že to bylo nejtěžší rozhodování v kariéře. V tu dobu jsem dostával šanci ve druhé lize fotbalu a nastupující trenér Juraj Šimurka měl osobní zájem, abych zůstal, a po rekonvalescenci mi chtěl dát opět šanci hrát. Rozhodl jsem se pro futsal…

Ve Viktorce to byla nejhezčí štace. Jak v začátcích, když to táhli staří mazáci, tak potom, když ukončili kariéru a já měl možnost si vytvořit svůj tým. 

Není žádným tajemstvím, že jste velkým fanouškem pražské Slavie. Nemrzí vás proto, že jste si za její futsalový tým nikdy nezahrál?

Mrzí a to dost, bohužel se to nikdy neuskutečnilo.

V první futsalové lize dodnes držíte dva rekordy – za nejvyšší počet odehraných zápasů (501) a také nejvíc vstřelených gólů (459). Myslíte, že vás v jedné z těchto úctyhodných statistik dokáže někdo v nejbližší době překonat?

Nesleduji pořadí, jak to teď je. Ale vzhledem k tomu, že já jsem tehdy najednou hrál futsal, fotbal, poté plážák (plážový fotbal, pozn. red.) a malé fotbálky a v dnešní době to mají ti kluci jako práci a věnují se pouze futsalu, tak dříve nebo později mě určitě nějaký šikula přeskočí.

Evropský šampionát v Maďarsku byl vrcholem kariéry

Opravdu výraznou stopu jste zanechal také v reprezentaci. Na podzim roku 2000 jste byl součástí týmu, který se dokázal kvalifikovat na mistrovství Evropy 2001 v Moskvě. Šlo o historicky první postup českého národního týmu na velkou mezinárodní akci. Jak na tento milník vzpomínáte?

Byl to obrovský zážitek. Atmosféra v hale, hotel Aeroflot a jeho pohostinnost, červené koberce, veliké pokoje, vše luxusně zařízené. Jen se nám tam nepodařilo postoupit ze skupiny. To ale chtělo čas.

O dva roky později jste v reprezentačním dresu získal bronzovou medaili z evropského šampionátu v Itálii, v roce 2010 jste pak tým s kapitánskou páskou dovedl k třetímu místu na ME v Maďarsku. Byl to pro vás pomyslný vrchol kariéry? Málokdo tehdy vašemu výběru věřil.

Ano, hlavně Maďarsko považuji za vrchol kariéry. V Itálii jsme tenkrát vypadli s Ukrajinou a domácí výběr senzačně vyřadil Španělsko. Ve finále pak Itálie vyhrála a o třetí místo se nehrálo, takže to máme společné se Španěly.

Zato Maďarsko bylo se vší parádou už od kvalifikace, kdy jsme ještě sedm vteřin před koncem nepostupovali. To byl veliký zážitek.

Vstup na Euru se nám nepovedl. V úvodním zápase, do kterého jsem ani nenastoupil – dodnes nevím proč (směje se), – jsme prohráli s Ázerbájdžánem. Další zápas nás čekalo Maďarsko, zápas o všechno, který jsme museli vyhrát ve vyprodané hale plné domácích fanoušků. Fantastická atmosféra, tedy ne pro nás, když jsme o půli prohrávali 0:3 a po chvilce druhého poločasu dokonce 0:4. V tu dobu už drtivá většina diváků u TV přepnula na jiný program. Chyba.

Nevídaný obrat, který se nám povedl, jen tak člověk nezažije. V té bujaré atmosféře, s necelými osmi tisíci fanoušků, kteří hnali domácí k postupu se stalo něco, co se každý den nevidí. Při brance na 4:5, ve kterou nikdo nevěřil, hala natolik ztichla, že by bylo slyšet i spadnutí špendlíku na zem. Utkání skončilo naší výhrou 6:5 a čekal nás duel proti velice silné Itálii, kterou jsme na penalty v dalším heroickém utkání vyřadili. Poté zápas o finále, kdy jsme byli totálně unavení, vyčerpaní a porážka se Španělskem. A den D. Poslední utkání o vše a v něm zase Ázerbájdžán. Tentokrát jsem hrál, takže v suchém triku výhra 5:3 (směje se) a velmi cenný kov, který nám předával samotný Michel Platini. Byl to určitě vrchol kariéry a krásná tečka za ní.

Poslední zápas za národní tým jste odehrál v roce 2011. Přemýšlel jste pak o tom, že byste svou sbírku 167 startů ještě rozšířil? V lize se vám přeci jen i nadále dařilo…

Pravdou je, že jsem se nedozvěděl, proč jsem vlastně nebyl nominován na další akce. Ale vzhledem k věku asi obměna generace.

Nabídka z Rapidu? Nakonec mě ukecali

I nyní se futsalu věnujete, i když jako trenér. Rok po vzniku klubu FC Rapid Ústí nad Labem jste tam přijal pozici hrajícího kouče. Jak jste se k této pozici dostal? 

Jednoho dne mi zavolal jakýsi kluk s žádostí o pomoc s trénováním futsalu včetně hraní. Nepokládal jsem to za zajímavou nabídku a odkládal případné setkání, ve které jsem stejně neměl důvěru. Jenže později se ukázalo, že ten kluk, Honza Hron, byl tak vytrvalý a přesvědčivý, až mě nakonec „ukecal.“ Už ve Viktorce Žižkov jsem působil jako hrající trenér, takže jsem tušil, co mě zhruba čeká.

Během dvou let se týmu podařilo dvakrát postoupit a už v ročníku 2017/18 jste hráli druhou nejvyšší soutěž. Klub tehdy hodně sázel na mladé hráče, což platí dodnes. Pro mnoho z nich jste byl jistě ikonou a vzorem. Dalo by se tak předpokládat, že jste ve svých tehdejších 42 letech velel kabině. Bylo tomu tak?

Na začátku se nám po dlouhou dobu nedařilo stabilizovat kádr, stále mnoho hráčů přicházelo a zase odcházelo z různých důvodů. Pravdou je, že se stejným problémem se potýkáme doteď. Příčina je bohužel známá a nedaří se ji odstranit, nechci ale být konkrétní. Máme nejmladší mužstvo v lize a je fakt, že u nás mladí futsalisté dostávají šanci jako nikde jinde. V kabině jsem se od svého příchodu snažil k těmto hráčům přistupovat s pozitivním slovem. Chci, aby dělali to, co na tréninku a nebáli se hrát, málokdy zvýším hlas. Je potřeba, aby se soustředili na hru, nepovídali si s rozhodčím a protihráči, to mi vadí.

V sezoně 2020/21 už hrál Rapid první ligu, do které jste se vy osobně vrátil po pěti letech s novými zkušenostmi v zádech. Jaký to byl tenkrát pocit? 

Byly to velmi smíšené pocity. Ono hrát druhou nebo první ligu, to je obrovský rozdíl. A kádr, kterým disponujeme, je oproti ostatním klubům tak úzký a nezkušený, že je obdivuhodné, co jsme dosud dokázali.

U mě osobně to byl návrat jen na pár minut. Čím je člověk starší, tím se mu zdá vše rychlejší. Nastoupil jsem jen do zápasu s papírově slabším soupeřem. Co se týče kamarádů v lize, tak už jsem pak znal jen mladší hráče, kterým bylo okolo 30 let. Je jasné, že kluky z mé generace už potkám spíše na tribuně nebo na lavičce jako trenéry.

Letos jste dokázali soutěž udržet, jaké jsou plány do budoucna? Máte ambice ligu ovládnout?

V tuto chvíli vůbec nevím, jakou cestu zvolíme. Budeme muset opět sestavit nový tým. Cílem bude opět záchrana a sbírání zkušeností pro mladé hráče.

Není pochyb o tom, že futsal je vaším osudovým sportem. Vy jste se ale zároveň s ním věnoval také fotbalu. Členem Fotbalové asociace ČR jste už od července 1992, letos to tedy bude neuvěřitelných 30 let. Věřil byste tehdy tomu, že se budete po zeleném trávníku prohánět i dnes?

Fotbal je i byl základ, mnoho tréninků, zápasů… Ve futsale vůbec nejsou žákovské kategorie. Pomalu se to rozebíhá, ale je stále na čem pracovat. Naopak ve fotbale mládež funguje a všichni fotbalem začínají namísto toho, aby to bylo obráceně. Ale to je téma na jinou rozpravu. 

A to víte, že bych tomu tenkrát věřil. Je to jako droga, nejde přestat. A to ani když se ocitnete v pokročilejším věku, což si nikdo nepřipouští, ale najednou to přijde. Nevím, jak je to možné (směje se). Stále chcete hrát, vyhrávat, bavit se tím, i když už nejde o nějaké vysoké soutěže. Když má člověk ten sport rád, tak si čas vždycky najde.

Jedním z vašich nejzajímavějších angažmá bylo jednoznačně to v SC Xaverov, za který jste hrál v ČFL, Pražském přeboru a po sloučení s SK Chrudim dokonce i v druhé lize. V roce 2006 klub z ekonomických důvodů skončil, zůstaly pouze mládežnické výběry. V té době už jste v klubu delší dobu nepůsobil. Sledoval jste ale tehdy celou situaci? A jak jste ji vnímal?

Je to už dlouhá doba. Hrála se tam třetí liga a vědělo se, že se budeme slučovat s Chrudimí. Kvůli přejmenování se muselo nějaký čas čekat, než se ustanovil název Xaverov Horní Počernice. 

Moc jsem tu tehdejší situaci neřešil, jen jsem trénoval a hrál. 

Generační rozdíl? Znát je hlavně ve fyzičce

Aktuálně hájíte barvy středočeské Čechie Vykáň, za kterou hrajete už přes jedenáct let. Jako jediný jste v klubu zažil divizi a krajský i okresní přebor – tým se od začátku vašeho působení kompletně obměnil. Přestože většina hráčů v dobách, kdy se nedařilo, Vykáň opustila, vy jste zůstal. Co vás k tomu motivovalo? 

Už jsem nechtěl nikam přestupovat. Měl jsem futsal, plážák a různé fotbálky. Říkal jsem si, že budu mít více času na své jiné, nesportovní koníčky. Jenže přestat není jednoduché, obzvlášť když máte za souseda starostu, který měl zájem s fotbalem ve Vykáni pokračovat. A vše začalo nanovo.

Letos Čechie hraje okresní přebor. Vy ji vedete jako kapitán, zároveň jste s osmi brankami i ve svých 47 letech mezi desítkou nejlepších střelců soutěže. Čím si svou výkonnost vysvětlujete? 

Na to je vcelku jednoduchá odpověď. Když máte v týmu zdravě nemocného manažera a úžasného prezidenta (sponzora), dá se postavit kádr, který bude hrát atraktivní fotbal. To znamená velmi šikovné fotbalisty, kteří si díky svým zkušenostem odehrají vyšší standard. A přesně to je důvod, proč ještě občas vstřelím nějakou tu branku. 

V kádru Vykáně je aktuálně hned několik mladších hráčů, některým z nich dokonce není ani polovina toho, co vám! Jak moc pociťujete generační rozdíl?

Generační rozdíl je znát hlavně ve fyzičce. Je neuvěřitelné, jak jsou ti mladší hráči rychlí, dynamičtí. Ten věk není fér, hlava by chtěla, ale tělo je proti (směje se).

Vykáň s náskokem 12 bodů aspiruje na postup do I. B třídy, chtěl byste si s týmem vyšší soutěž zahrát? 

Vím, že pro nás bude vyšší soutěž přínosnější jak z hlediska kvality, tak i nasazení tří rozhodčích. Takže určitě ano.

Do kolika let máte v plánu hrát?

Pokud se mi budou vyhýbat zranění a budu mít z fotbalu stále dobrý pocit, tak bych si ještě chvilku kopnul.

Aby toho nebylo málo, od roku 2018 působíte také jako trenér české reprezentace v plážovém fotbale. Jak se při svém opravdu náročném programu udržujete v kondici?

To je dobrá otázka. Snažím se chodit na všechny možné fotbaly – plážák, Hanspaulka, velký fotbal… Když vedete trénink, tak jste mimo nějakou fyzickou zátěž, takže se to takhle snažím kompenzovat. 

A máte vůbec nějaký volný čas?

Prakticky žádný.

Jan Spurný

Čtěte dál