Pod informační tabulí na pražském Hlavním nádraží stojí vysoký muž s vlasy v culíku a s rukama v kapsách. Rozhlíží se, sleduje kolemjdoucí a čeká, jestli se u něj někdo nezastaví. Koho očekává, napoví svítivě žlutá vesta s nápisem RomPraha, kterou má muž na sobě. Robert Hanka, koordinátor pro romské uprchlíky z Ukrajiny, tu už od loňského roku asistuje příchozím Romům.
„Jsem tu bohužel sám, protože to vypadá špatně s postojem magistrátu. Už nechtěl, abychom pomáhali, ale když se tu uprchlíci nashromáždili, tak nám zase zavolali,“ vysvětluje Hanka, proč se stanoviště opět otevřelo. Loni koncem května se zavřelo na popud odborníků kvůli špatným podmínkám, ve kterých byli Romové nuceni žít, a kvůli zmatkům v organizaci.
„Když romští uprchlíci přijedou, už tu na nic nemají nárok. Já je musím přesvědčit, aby cestovali dál. Praha zavřela všechny možnosti ubytování,“ říká koordinátor. Dříve se uprchlíci mohli ubytovat třeba ve stanových městečkách, které dnes už ale v provozu nejsou.
V době největšího přílivu uprchlíků v loňském roce ale Romové přespávali i na Hlavním nádraží. „Dříve jsme působili nahoře,“ ukazuje Hanka směrem k historické části budovy, která fungovala jako noclehárna. Rodiny spaly na zemi, některé v přistaveném vlaku určeném ke spaní, všechny se tam ale nevešly.
„Celá chodba byla plná romských uprchlíků,“ popisuje Hanka podlouhlý prostor jedné z částí historické budovy. „Když se nádraží začalo zavírat, spali tady na chodníku,“ kýve Hanka směrem ven na prostor před budovou vedle pražské magistrály. „Zůstávali jsme tu s nimi i přes noc, abychom je chránili,“ vzpomíná.
„Bílí jim nepomůžou“
Magistrát hlavního města Prahy vloni původně zamýšlel pomoc uprchlíkům na nádraží pouze v podobě informačního stánku, kde by je koordinátoři odkazovali na Krajská asistenční centra pomoci Ukrajině (KACPU). Centra ale čelila přehlcení a nezvládla přijmout všechny potřebné. „Od magistrátu nebyla žádná pomoc, jen nás sem poslali. My jsme je po stovkách vodili na KACPU, kde je odmítali brát“ uvádí koordinátor Hanka. „Magistrát nás sem poslal, abychom tu tlumočili. Ale během hodiny se to celé otočilo. První dny jsem tu stál, držel jsem se za hlavu a říkal si, co s nimi budu dělat,“ vzpomíná. „Romové mají jinou mentalitu. Majoritám nevěří, pořád vidí, že jim bílí nepomůžou a že jim lžou. A byla to pravda.“
Podle Hanky KACPU posílalo uprchlíkům v balíčcích jedno jablko, sušenku a sendvič na celý den. S vedením železnic vedli koordinátoři spor kvůli potřebám dětí, zejména kvůli nedostatku přesnídávek a sunarů. K neshodám s vedením a Organizací pro pomoc uprchlíkům (OPU) vedlo také to, že se přítomní neměli možnost umýt. „Nakonec jsme našli cestu, už jsme spolu nebojovali. Podařilo se nám dostat lidi z Hlaváku,“ říká o uplynulých vyostřených situací také s policií a hasiči.
Nyní Hanka příchozím pomáhá hlavně tlumočením, mluví s nimi romsky, ukrajinsky nebo tatarsky. Odkazuje také na možnost ubytování mimo Prahu. „Z vlastní iniciativy a přes další známé romské organizace jim sháníme bydlení v Chebu nebo Liberci, teď pro ně máme třicet míst v Plzni,“ říká koordinátor a doplňuje, že se snaží dostat Romy také do zahraničí, například do Německa. „Nechci je posílat na horší nádraží, než je tohle,“ přiznává.
Koncem dubna pozice koordinátora romských uprchlíků na Hlavním nádraží skončí, zájem o pomoc ale stále trvá. V dubnu během prvních dvou týdnů přišlo asi dvě stě uprchlíků. „Teď to vypadá tak, že magistrát působení RomPraha na nádraží neprodlouží,“ lituje Hanka. Dodává však, že se spolek snaží na magistrátu prosadit pokračování působení na nádraží spolu s Janou Hajnou, vedoucí oddělení národnostních menšin a cizinců.
Zaplaťpánbůh, že to nejsme my
V případě pokračování práce na Hlavním nádraží by spolku pomohl příspěvek magistrátu na financování dvou koordinátorů. „Nemůžu tu být sám tři sta šedesát pět dní v roce. Mám taky rodinu,“ vysvětluje Hanka. Na nádraží teď tráví osm hodin denně, někdy i víc. Práce s uprchlíky se podepsala nejen na jeho časovém vytížení, ale i na psychickém zdraví. „Dokážete si představit, že půjdete klidně domů, když vidíte miminko spící v tašce?“ vzpomíná na loňskou situaci matky, která chránila dítě před nočním chladem. „Kolikrát jsem v noci přišel domů a díval se na svoje dítě. A říkal jsem si zaplaťpánbůh, že v tom nejsme my,“ svěřuje se koordinátor.
Pomáhání ale prý i přesto stojí za to. „Před deseti dny jsem potkal paní, kterou jsme přes konexe poslali do Německa,“ popisuje Hanka případ rodiny se šťastným koncem. „Objala mě a říkala, že se má dobře. Má tam byt a děti chodí do školy,“ usmívá se.
Magdalena Malá
