Bytová krize je pojem, který jsme slýchali už před covidovou pandemií, dnes vzhledem k nafouklým cenám nemovitostí a pozemků společností rezonuje o to více. Současný stav realitního trhu vyvolává otázky, jakým způsobem a kdo by se měl o dostupnost bydlení postarat. Centrum architektury města Prahy (CAMP) obyvatelům v aktuální expozici Praha zítra? Domy a byty vysvětluje, jaký má hlavní město plán, aby poměry bydlení narovnalo. Připouští, že přes všechnu snahu a stavební strategie to pravděpodobně stejně nebude stačit.
Procházím kolem zdi polepené fotkami stovek bytů. Co jedna fotka, to jeden člověk, jedna rodina, jeden pokoj. Ze stropu se na mě z reproduktorů nenápadně snáší několik hlasů, některé mají na bydlení podobný názor, jiné si rozporují. Jako bych s nimi seděla u stolu v kuchyni, tyto diskuze jsou v rodinách čím dál tím častější. „Má to znázorňovat, jak široké téma bydlení je. Že na něj máme každý jiný názor, každý v něm vidíme něco jiného.” říká jeden z autorů konceptu výstavy v CAMPu Jan Poslušný.
Praha dnes – v číslech
Uprostřed místnosti stojí na první pohled monumentální pohovka. Má přesně 8 metrů čtverečních a podle Jana měří stejně, jako nejmenší byt v Praze, který lze na internetu dohledat. Podle legislativy ani nesplňuje minimální nutný rozměr, aby se dal správně za byt označit a demonstruje tak svým způsobem zoufalý stav pražského realitního trhu. Když sečteme obyvatele s trvalým bydlištěm v hlavním městě s těmi, kteří do něj dojíždějí a setrvávají tu krátkodobě, dostává se město odhadem na 1,5 mil lidí, kteří v něm žijí. Současný stav čítá kolem 700 tisíc bytových jednotek – zhruba 70% využívají sami vlastníci a v 30% bytů se pronajímá.
Bytová nouze
Podle zprávy o vyloučení z bydlení přibližně 300 až 350 tisíc domácností, z nichž třetinu tvoří seniorské domácnosti, trpí nadměrnými náklady na bydlení (vynakládá na bydlení více než 40 % svých příjmů).
„Tento průzkum s velkou pravděpodobností zachytil poměrně přesně počet domácností v té největší bytové nouzi, ale ty další pravděpodobně velmi podceňuje. Když Praha říká, že zvýší počet vystavěných bytů za rok o tři tisíce, a z toho třeba 500 bytů by mohlo být obecních, tak to znamená, že tím problémem se budeme prokousávat bolestně dlouho.” komentuje bytovou nouzi urbanista Kristian Holan.
Co bude dál?
Praha začala tvořit novou strategii bydlení. Její součástí má být i navýšení podílu obecních bytů spravovaných městem a pronajímaných lidem, kteří si pronájem nebo koupi dovolit nemohou. Za účelem výstavby nových obecních bytu založilo hlavní město Pražskou developerskou společnost, která dostala do správy velkou část městských pozemků. Na těch by podle této strategie mělo roku 2030 vyrůst zhruba 5-6 tisíc nových bytů.
„Jestli to bude dostatek? Asi nebude. Ale je potřeba, aby Praha tyto byty začala stavět a pokračovala v tom dlouhodobě.” doplňuje situaci Vojtěch Kubát, který se na ministerstvu pro místní rozvoj zabývá koncepcí dostupného bydlení.
Těžko říct, zda tyto plány spasí zejména výše zmíněné obyvatele, kterých se bytová nouze týká, a především ty, které průzkumy zachytit nedokáží. Vysoké ceny bydlení do velké míry ovlivňují také celkové smýšlení o budoucnosti a otevírají otázky, zda si lidé budou muset zvyknout na celoživotní setrvání v nájmech nebo začnou vyhledávat alternativní formy bydlení, jako jsou hausbóty, maringotky nebo komunitní bydlení.
Podle stratéga Holana bychom ke komunitnímu bydlení měli být obezřetní. „Modely, které jsem viděl, počítaly například se sdílenou koupelnou nebo kuchyní – to už zasahuje jistou měrou do soukromí. Vzpomeňte si na prvorepublikové činžáky, kde byla ložnice a společný záchod na pavlači. To bychom dnes označili za substandardní. Ta otázka je úplně jiná a daleko složitější. Člověk má mít bezpečný prostor, kde může zakládat rodinu. Kdyby toto nemělo být dostupné, byla by to úplně jiná společnost, jiná společenská smlouva. Musíme se ptát na to, jaký standard má bydlení mít. Jeden z hlavních výdobytků modernity je to, že člověk dnes už není závislý na rodině nebo jiném společenství a že může odejít.”
Po komentované prohlídce odcházím s pocitem, že se město, minimálně skrze CAMP, snaží svým obyvatelům informace o jeho dalším ubírání přiblížit jak nejlépe dokáže – mimo jiné pomocí metrů čtverečních a statistik plných čísel. Praha si je vědoma, že masivní privatizaci v 90. letech bude dohánět ještě dlouho. Snad v budoucnu uslyšíme více o družstevním nebo spolkovém bydlení, které pomůže poměry střední třídy vyrovnat, a také o obecních bytech cílených na sociálně slabší. Po rozhovoru s panem Holanem chápu, že se nejedná jen o otázku bydlení, ale i o mnohem komplexnější otázku lidskou.
Foto: Ema Dvořáková
