Každý chce někam patřit. Amatérští divadelníci covidovou krizi ustáli

Kvůli protiepidemickým opatřením už déle než rok nestáli na jevišti. Divadlo pro ně není živobytí, ale vášeň. Nedělají ho pro peníze ani pro slávu. Každému přináší něco jiného: tvorbu, komunitu, adrenalin. Ochotníci z divadelního souboru Hraničář neztrácejí po měsících uzávěry motivaci a vztah ke svému koníčku si ještě upevnili.

Foto: Alžběta Petrášová

„Mirku, teď ses mi seknul!“ 

„No já tě taky nevidím!“

Tato slova jste za poslední rok mohli slyšet prakticky kdekoliv. Při školní výuce, pracovní poradě, rodinném setkání, ale také na online zkoušce rumburských ochotníků. Od začátku března pomocí skupinových hovorů zkouší Višňový sad. V tuto chvíli už mají hru „nahozenou“. Režisérka se proto přes videohovor schází s jednotlivými herci a pilují text větu po větě. 

Pohyb před počítačem

Majka Koukolská, která Višňový sad režíruje, nachází na takovém způsobu práce pozitiva. „Pro mě to bylo hrozně prima. Kdybych měla dělat na zkušebně se všemi tolik práce na jedné postavě, jako jsme udělali online, tak by to trvalo strašně dlouho,“ říká. „Teď jsme dělali celou zkoušku jeden monolog, a to by normálně nešlo.“ 

Herečka Eliška Papežová souhlasí a dodává postřeh ze společných online čtených zkoušek: „Když vím, že další větu mám až za tři stránky, tak si můžu jít mezitím doma zařídit, co potřebuji. Tady bych seděla a neměla co dělat.“

Samozřejmě ale vnímají i negativa zkoušení přes počítač. Třeba nemožnost pracovat s prostorem jeviště. „Pohyb mi opravdu chybí, tak se snažím aspoň hodně máchat rukama,“ popisuje herec Miroslav Řebíček. Ve Višňovém sadu hraje Lopachina a s režisérkou Koukolskou právě rozebírají klíčovou scénu třetího dějství. Před počítačem se těžko simuluje zvedání klíčů ze země nebo rozhlížení se po ostatních postavách, a tak podle Koukolské během své repliky moc spěchá. Uklidňuje ho ale, že až se postaví na jeviště, pauzy v textu díky pohybu samy vyplynou. 

Náročné na psychiku

Višňový sad je první hrou, kterou soubor nacvičuje takto online. Podzimní lockdown je zastihl pár dní před premiérou Roku na vsi. Představení museli po více než roční práci zakonzervovat a doufat, že až se rozvolní, nebudou muset stavět hru zase od začátku. Obsazení čítá i s alternacemi 35 herců, takže by zkoušení online bylo velmi komplikované. A to prezenční nepřipadá v úvahu. 

V současné době, kdy je téměř veškerá komunikace v online prostoru, se navíc některým členům představa večera prosezeného u dalšího videohovoru příliš nezamlouvá. „Když dopoledne učím online, odpoledne mám přednášky a pak večer ještě dvě hodiny divadlo, tak už to nezvládám,“ přiznává Eliška Papežová, která učí na prvním stupni a zároveň studuje vysokou školu. 

„Sedět celý den u počítače a stále řešit, že jednomu něco nefunguje, druhému padá spojení a třetímu něco stále bzučí… to je pak náročné na psychiku,“ vystihuje denní chléb mnoha lidí. Zároveň si ale herečka, studentka a učitelka v jednom právě díky online zkouškám uvědomila, že se nechce svého koníčku vzdát.

„Řešila jsem, co z té spousty věcí, které dělám online, můžu omezit, a zjistila jsem, že divadlo z diáře vyškrtávat nechci. Paradoxně jsem si i v tom online prostředí potvrdila, že o divadlo nechci přijít,“ vypráví.

Komunita i adrenalin

Asi každý ze spolku začal v této složité době dříve nebo později o vztahu k divadlu přemýšlet. Co mu dává, z jakého důvodu se mu věnuje. Režisérka Koukolská odpovídá bez zaváhání: „Já potřebuji tvořit. Baví mě vytvářet ty postavy, zabývat se jimi, proč jsou takové, proč takhle jednají. To je důvod, proč tu práci dělám – kvůli tvoření, vytváření něčeho nového.“

Pro Papežovou je důležitá především společnost lidí, která se na divadle schází. „Nechybí mi to, že nestojím na jevišti před lidmi, ale že nejedeme společně na představení nebo se nesejdeme na zkoušce,“ říká. 

„Já to mám přesně naopak,“ kontruje další herečka a sestra Papežové Tereza Rauch. „Zjistila jsem, že mi vůbec nevadí, že nejsem všechny večery mimo domov, ale chybí mi adrenalin těch představení.“ 

Pro dvojnásobnou maminku přinesly online nácviky i další výhody. „Je to dobrý v hlídání. Během zkoušky jsem mohla jít dětem přečíst pohádku a uložit je, což normálně nejde.“ Během ukládání za ni četl repliky manžel, rovněž ochotník. Divadelnickou rodinu doplňuje i maminka Marta Papežová. Ta o vztahu k divadlu říká: „Každý chce někam patřit. Člověk je stádový zvíře, chce mít to svoje stádo. Když se sejde parta lidí, kteří spolu něco vytvoří a jsou na sobě závislí, mají z toho potom dobrý pocit a ta sounáležitost se tím vždycky ještě upevní.Teď jsme dlouho nezkoušeli a kdyby nebyla možnost se k sobě vrátit a pokračovat v tom, tak ti lidé si postupně najdou něco jiného, jiný způsob, jak s někým někde být.“ 

Naučit se cítit diváky

Pro Terezu Rauch má divadlo kromě adrenalinu a sociálních kontaktů ještě třetí aspekt – vlastní duševní očistu. „Člověk to dělá i pro sebe, protože on sám v tu chvíli v sobě něco prožívá a i tím, že si zkouší u svých postav něco nového, se posune dál. Tak nějak se pročistí.“

Práce na divadle učí také mezilidské komunikaci, ať už mezi herci samotnými, mezi hercem a režisérem nebo především mezi hercem a diváky. „Člověk stojí na jevišti a musí cítit, jak na něj divák reaguje,“ popisuje Majka Koukolská. 

Schopnost rozpoznat naladění publika a přizpůsobit tomu svůj projev může podle ní posléze pomoci například i v profesním životě. „Učitel ve škole také musí s dětmi pracovat, vědět, kdy ubrat, kdy dát příklad. Díky divadlu si člověk všímá reakcí ostatních a pak mu to pomáhá při komunikaci,“ říká. 

Pak je tu také velká zodpovědnost, které se na divadlu mladí členové učí. „Je to pro mě časově náročné, ale vím, že jsou na mě závislí další lidé. Jednou jsem si vybrala, že to budu dělat, tak tam prostě jdu,“ popisuje Eliška Papežová své mentální nastavení. 

Ochotnictví jako prevence

Někdy náctiletým hercům trvá, než se časově náročnému koníčku přizpůsobí, a občas si na to musí zvykat i jejich rodiče. V divadelní rodině Papežů jsou ale zkoušky a představení běžnou součástí života už od raného věku. „Pro děti je dobré, když chodí s rodiči na zkoušky, protože se to stává jejich přirozeným prostředím. A časem to začne fungovat i jako prevence, protože dostanou nějaké role a pak už nemají čas dělat blbiny,“ přibližuje svůj pohled Marta Papežová. 

Nehrozí ale, že se děti divadlem přejedí? U Papežů to tak rozhodně nebylo. „Přijde mi divné, že bych v divadelním prostředí nebyla. Nedokážu specifikovat, proč divadlo dělám, právě protože mi to připadá tak přirozené,“ říká Eliška Papežová, která s maminkou jezdila na zkoušky od mala.

Kulturní komise

Nelze mluvit o ochotnících a nezmínit, že dělají také velký kus práce pro společenský život. Především pro malé obce je finančně mnohem výhodnější pozvat na představení amatérský soubor než profesionální divadlo. Díky tomu se tak současné divadlo dostane i do těch nejzapomenutějších regionů.

Kromě divadla ale plní ochotníci často funkci jakési kulturní komise, pořádají dny dětí, pálení čarodějnic, mikulášské besídky a výčet by mohl pokračovat. Možná i díky jejich neustálé péči o kulturu v regionu se amatérským souborům v okolí Rumburka tak daří. Samotný Rumburk má na svých jedenáct tisíc obyvatel hned dva divadelní spolky. Sousední Šluknov má zase soubor loutkového divadla a loutkáři jsou také v příhraniční Dolní Poustevně. Tam pořádají každý rok Loutkový festival, na který se sjíždí amatéři i profesionálové z celé republiky a také ze zahraničí. 

Rozdíl je jen v penězích

Samotná divadelní představení ochotníků se v kvalitě hereckých výkonů často o moc neliší od těch profesionálních. Rozdíl je patrný především v technickém zázemí. Profesionální divadla mají kvalitnější zvuk, osvětlení, scénu. A pak také hrají každý večer a členové jsou placeni, což u amatérských souborů už jen z definice slova nefunguje. 

Rumburští divadelníci jsou ale se svou pozicí spokojení. „Myslím, že výhoda amatérského divadla je v tom, že se na tu hru můžeme podívat zase trošku jinak,” říká Majka Koukolská a vysvětluje: „My nejsme svázaní nějakou dramaturgií toho divadla. Nemusíme tak hrotit, jestli na to budou nebo nebudou chodit lidi.“

S ostatními členy souboru se shoduje na tom, že mají stálou základnu diváku, kteří na ně chodí jako na soubor, a proto si mohou dovolit experimentovat. „Pokud je někdo zvyklý chodit na Hraničáře, tak přijde určitě alespoň jednou,“ všímá si Tereza Rauch. Jejich příznivce podle ní zajímá, co nového soubor vymyslel a jak tu či onu konkrétní hru pojal. Když se jim to nebude líbit, přijdou za čas na jinou hru, když ano, shlédnou jedno představení i několikrát.

Covidová pauza členům prospěla

Rumburský Hraničář si za 76 let existence vybudoval jméno ve svém regionu i za jeho hranicemi. V loňském listopadu měl na Moravě odehrát tři představení Roku na vsi. Na divadelních přehlídkách pravidelně získává za své inscenace a herecké výkony ocenění. Mnozí z členů, kteří v Hraničáři začínali jako středoškoláci, nyní studují herectví nebo jiné divadelní obory. 

V souboru se setkávají lidé různých profesí, kteří by se nebýt divadla možná nikdy nepotkali. Zde si mají o čem povídat a tvoří spolu úžasné věci. Mohlo by to znít jako začátek nějakého vtipu. Kde se sejde elektrikář, personalistka, porodní asistentka, právník, daňový poradce, generální ředitel, sociální pracovník, učitelé, učitelky a spousta studentů? V amatérském divadle. 

Všichni členové chodí do práce, do školy, mají své rodiny. „Zkoušky jsou večer od sedmi do desíti hodin a když jsme zkoušeli Rok na vsi, tak dvacet lidí tu třeba jen sedělo a čekalo. A to si pak člověk říká – proč já tady vůbec jsem?“ popisuje Marta Papežová.

Nucená pauza způsobená koronavirem tak nakonec členům prospěla. Mohli trávit večery doma, odpočinuli si. A právě díky zklidnění si mnoho z nich uvědomilo, že chtějí v divadle pokračovat. „Člověku to postupem doby začne chybět, každý je rád, když si může zase někde zahrát,“ říká Marta Papežová. „Proto teď taky zkoušíme tři hry najednou, každý chce honem někde být!“

Alžběta Petrášová