Our website use cookies to improve and personalize your experience and to display advertisements(if any). Our website may also include cookies from third parties like Google Adsense, Google Analytics, Youtube. By using the website, you consent to the use of cookies. We have updated our Privacy Policy. Please click on the button to check our Privacy Policy.

Od hororu k naději. České nemocnice se konečně vyprazdňují

foto: Maxmilián Nový

Reportáž z ústeckého covidária, kde si žádný příchozí pacient nemůže být jistý, zda ještě odejde živý pryč. V březnu nemocnice využila nabídku Červeného kříže, který se rozhodl zprostředovat pomoc vyčerpanému zdravotnickému personálu. Díky přísným opatřením se situace v dubnu podstatně zlepšila. Neradujeme se ovšem předčasně?

Je mrazivý březen, venku silně fouká a já, coby dobrovolník Červeného kříže, nastupuji na své první tři noční směny do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem. Počet nově nakažených v Česku přesahuje jen za dnešní den hranici 11 tisíc, necelých 9 000 případů je hospitalizovaných a v márnicích do půlnoci po celé republice napočítali 227 mrtvých. Jedná se o čtvrtá nejvyšší čísla od začátku koronavirové epidemie v naší zemi. V nemocnici ani v sociálním zařízení jsem nikdy nepracoval, nikdy mě to ani nelákalo. Protože jsem ale mladý, mám volný čas a naše země prožívá neobvyklou krizi, rozhodl jsem se, že podstoupím jednodenní pečovatelský kurz Červeného kříže, aby mě spolu s dalšími sedmi odvážlivci mohli hasiči ráno odvézt z uzavřené Prahy do Ústí nad Labem.

Turistická průvodkyně, studentka medicíny, policejní rekrutka – skupina lidí ze všech koutů společnosti. Někteří jedou nezištně pomoci, jiní si po měsících bez práce vydělat pár korun, které nám nemocnice za odměnu přislíbila. Všichni se však už na dálnici po cestě do Ústeckého kraje shodujeme, že v nás převládá pocit, jako bychom byli součástí válečně postapokalyptického filmu. Nemáme víceméně potuchu, co náš čeká, místo, na něž směřujeme, neznáme, a navíc je momentálně nejnebezpečnějším místem v zemi.

Při vstupu na přidělené JIP oddělení jsem všechen trénink péče o pacienty mohl klidně zapomenout. Na oddělení přede mnou leží plně obsazených dvanáct postelí s lidmi na ventilátorech, na které bez oprávnění nesmím sáhnout. Cévky, napíchnutý inzulín, adrenalin a u některých dokonce mimotělní oběh. Stačila by jen jedna chyba z nepozornosti a hospitalizovaný člověk by na místě vykrvácel.

Ze mě se tak stává pouhá podržtaška pro všechno. Uklízím infikovaný odpad, dezinfikuji plochy, doplňuji regály či slévám moč. Cokoliv, co jen může ostatním uvolnit ruce. Když si ale sestry řeknou, jdu jim pomoci s otáčením či mytím pacientů. U některých je kvůli váze nebo napojeným přístojům potřeba klidně i devět pracovníků najednou.

Nejpřekvapivějším zůstává to ticho. Původně jsem si myslel, že ze všech stran uslyším hluk a sýpání lidí lapajících po dechu, skutečnost je ale zcela opačná. Všichni jsou pod silnými sedativy, a i když jsou chvílemi při vědomí, přes ventilátor ze sebe sotva vydají hlásku.

Obecně by člověk neřekl, že se zrovna tady odehrává katastrofa. Chodby nemocnice zejí prázdnotou. Ta hrůza se totiž děje za zdmi. Klid na odděleních přehlušuje jen pípání přístrojů. Personál, ačkoliv vyčerpaný a po roce boje z části i vyhořelý, se snaží udržet si nadhled.

„Před rokem na jaře byli všichni vyděšení jen z jednoho hospitalizovaného pacienta s Covidem-19. Tehdy nikdo pořádně nevěděl, co nás čeká. A personál nemocnice na tom nebyl o nic lépe,“ říká staniční sestra Hana Oliva. Teď už však mají péči v malíčku a zrovna konkrétně třetí jednotka intenzivní péče, kde vypomáhám, má sedmdesátiprocentní úspěšnost, že pacienti přežijí a z JIPky se dostanou na rehabilitace.

Cesta k takovému výsledku je ovšem dost nevyzpytatelná a ani jeden pacient nemá jistotu, že zrovna on bude mezi těmi šťastnými. Lékaři nikoho z Covidu vyléčit nedokážou. Ale mohou pomoci lidem udržovat jejich životní funkce, zatímco je virus postupně oslabuje a ničí. Záleží pak na každém jedinci, zda se s tím právě jeho organismus popere. „Od té doby, co se mezi populací rozšířila britská mutace viru, na oddělení nám začali přicházet i mladší ročníky bez větší nadváhy. Výjimkou nejsou ani lidé narození v devadesátých letech. To je pak pro všechny psychicky náročnější. Podobně, jako když se zdravotníkům na oddělení dostane někdo z jejich přátel či rodiny,“ přiznává sestra Karolína.

Sestra Anna, která původně působila na ortopedickém oddělení, a kvůli jeho uzavření ji přesunuli na JIP, tu takto pečuje mimo jiné i o svou kamarádku. „Chodím jí alespoň ve volných chvílích hladit po ruce a mluvit na ní. Jestli mě kamarádka vnímá, to netuším,“ říká se slzou v oku Anna.

Při pauzách na sesterně, už bez ochranného obleku, probíráme naše pocity z všudypřítomné smrti – většina z nás až tady viděla poprvé někoho umřít. Až v takových chvílích si člověk uvědomí, v jak špatné situaci se nacházíme.

Když se hodiny potíme v neprodyšných uniformách, se štíty přes obličej a s rukama zalepenýma v gumových rukavicích, pod kterými se nám tvoří těžké exémy, sotva si můžeme dovolit být sentimentální. Fungujeme všichni spíše jako roboti. Snažíme se co nejlépe udělat svou práci a nemyslet na hrůzu, co se děje kolem nás. Často si snažíme náladu zvednout alespoň černým humorem. Jakmile však vyjdeme z covidária ven, tíha situace na nás opět dolehne.

„Večer jsme přijímali na oddělení covidem nakaženého, upovídaného, starého pána, abychom už o dva dny později konstatovali jen jeho smrt,“ vypráví jedna ze sester. Sotva zadržovala slzy, když mu vedle lůžka hladila ruku v jeho posledních chvílích.

Ani mně se, bohužel, smrt na směnách nevyhnula. Hned druhou noc v nemocnici jsem pomáhal tahat pytel s mrtvým tělem. S tělem člověka, o němž jsem si ještě před deseti minutami myslel, že jen spí a zdravotníci mu jdou zavést další tubičku. Zvědavě jsem jim koukal přes rameno, co se bude dít. Že se mýlím mi došlo ve chvíli, kdy mu napsali jméno na nohu, aby v márnici věděli o koho jde.

Z té si ale pro pána nestíhali nějakou dobu přijít. Tělo, už zabalené v pytli, tak stále leželo na lehátku u východu z covidária. Osamocené. Na místě, kam odnášíme infikovaný odpad. Snažil jsem se alespoň udržet volné místo mezi nimi, aby měl zemřelý co největší důstojnost.

Když jsem po prvních třech psychicky i fyzicky velmi namáhavých nočních směnách přijel zpátky domů do Prahy, rozbrečel jsem se. Určitou roli v tom jistě sehrálo moje vyčerpání. Mnohem horší však bylo zjištění, jak až moc špatné to v nemocnicích opravdu je.

Pojmy jako ,,rozpad zdravotnictví’’, kterými se oháněli odborníci i lékaři v mediálním prostoru, mohou být občanům mimo první linii vzdálené, možná až abstraktní. Najednou to ale člověk vidí na vlastní oči. Pacienti, co se dostali k nám, měli ještě štěstí. Jak potvrdili i zdravotníci, se kterými jsem sloužil, v Česku chvílemi probíhala selekce pacientů. Kdo měl dle lékařů šanci na záchranu, dostal většinou plnou dvacetičtyřhodinovou péči a volný ventilátor. Někde ovšem kapacity nestačily, a to zejména pro starší a nemocnější lidi.

Je polovina dubna. Končí nouzový stav, nicméně část opatření nadále platí díky pandemickému zákonu. I přesto to ale vypadá, že už se blýská na lepší časy. Venku je hezky, lidé se potkávají v ulicích, často s pivem v ruce. Nižší stupně školáků se vrací do škol a mnoho lidí pod vlivem nadšení z všeobecného rozvolňování cíleně přestává nosit roušky a respirátory. Minimálně u návštěvníků pražské náplavky převládá pocit, že pandemii už máme pod kontrolou. Je tomu opravdu tak?

V průběhu minulých týdnů jsem měl ještě několik nočních směn jako dobrovolník a nyní se do Ústí vracím možná naposledy. Změna, oproti situaci před měsícem, je znatelná.

V nemocnici byla v průběhu pandemie většina oddělení s lůžky předělána na covidária. Kvůli tomu také nebylo možné provádět operativní zákroky, protože by s výjimkou několika akutních lůžek nebylo pacienty kam uložit. Teď už se ale postupně oddělení přetváří zpět do původního stavu, aby byla připravená opět normálně operovat, jakmile to ministerstvo zdravotnictví povolí.

To se ovšem netýká třetího oddělení intenzivní péče, kde jsem pomáhal já. Tady jsou sice dokonce už tři volné postele, i přesto stále přijíždějí noví pacienti nakažení koronavirem a nikoho ze zdejších zdravotníků nenapadne, že by ochranné obleky mohli v blízké době nadobro odložit. Počet hospitalizovaných v celém Česku se snížil na polovinu a počet nově nakažených se pohybuje spíše pod pěti tisíci, zdravotníky však děsí nová mutace viru, a to brazilská. Neví, co od ní čekat a jak na ni budou naše organismy reagovat. Pohled na lidi nedodržující ani ta nejmenší opatření tudíž jejich náladě zrovna nepřidává.

Mise Červeného kříže i přesto pomalu končí. Náš koordinátor Viktor Nečas nám oznámil, že hned několik nemocnic včetně domažlické nebo v Karlových Varech začátkem dubna spolupráci s organizací ukončilo. Všechny vykrývaly nedostatek personálu dobrovolníky. Situace se ale zlepšila. V Ústí zatím redukují počet dobrovolníků o polovinu.

Oproti březnu je mezi pracovníky Masarykovy nemocnice vidět optimismus. Naděje. Tou je především vakcinace co největší části populace. Proočkována je i většina personálu. Část z nich doufá, že si alespoň bude moci konečně vzít po vyčerpávajícím roce zaslouženou dovolenou v cizině bez nutné karantény nebo PCR testu. Sanitářka Jana se těší na už několikrát odloženou svatbu své dcery a zdravotní bratr Martin ke kadeřnici a na obyčejné rande venku v restauraci.

Všichni tak netrpělivě očekávají, co nastane v příštích týdnech. Už však neprožívají horor jako před měsícem. Jak se sami shodli, není normální chodit do práce, kde vám umírají lidé jako na běžícím páse. Radost jim v tomto může dělat i fakt, že každý den posledního týdne zůstal počet zemřelých pacientů v celém Česku pod stovkou. Možná je to předzvěst začátku konce.

Maxmilián Nový, Ústí nad Labem

Čtěte dál